Novinářka předstírala, že je blázen, a nechala se na 10 dnů zavřít do ústavu pro duševně choré. Pacienti tam dostávali zkažené maso

Mladá Američanka Elizabeth Cochran nebyla v 80. letech 19. století příliš spokojená s názory, že ženy by se měly starat hlavně o domácnost a plodit děti, a rozhodla se dokázat opak. Nakonec ve svých 21 letech v roce 1885 pod pseudonymem Nellie Bly začala psát do novin Pittsburgh Dispatch a napsala řadu kvalitních článků včetně investigativních. Ale hodlala dokázat více a nakonec se rozhodla pro úkol, který ji nesmírně proslavil.

Předstírala šílenství, aby se dostala do ústavu

V roce 1888 se domluvila s novinami New York World, že napíše reportáž o ústavu pro duševně choré ženy na Blackwallově ostrově, nyní Rooseveltově ostrově v New Yorku. Šířily se totiž zprávy o zdejších strašných podmínkách, ale bylo to třeba dokázat. Elizabeth se proto rozhodla předstírat, že je duševně nemocná, a nechala se sem dobrovolně zavřít. Od vydavatele měla slíbeno, že ji za 10 dnů dostanou zpět na svobodu.

To, co ji na ostrově čekalo, znamenalo i pro otrlou reportérku nesmírný šok a 10 dnů plných utrpení. Zjistila, že personál bez jakékoli odbornosti se k pacientkám rozhodně nechová jako k lidským bytostem, ale naopak je neustále ponižuje, týrá nebo bije za jakoukoli neposlušnost či chybu. Pacientek měl být na ostrově dvojnásobný počet, než pro kolik bylo zařízení určeno, ale to byl ten nejmenší problém.

Po většinu dne byly ženy nuceny sedět na holých lavicích a nesměly spolu mluvit a nic dělat. Pokud některá z pacientek byla agresivní, personál ji svázal provazy. Elizabeth dokonce přestala předstírat, že je nemocná, a chovala se normálně a stěžovala si. Zjistila, že toto chování je prezentováno jako další příznaky její choroby. Při kontaktu a rozhovorech s některými ženami pojala podezření, že některé nejsou šílené, ale někdo je sem jen nechal zavřít, aby se jich zbavil.

Hrozná strava a koupání v černé vodě

Jestliže chování vůči ženám ze strany personálu bylo hrozné, ještě o to více to platilo o jídle nebo hygieně. Strava se zde nejčastěji skládala z jakéhosi kašovitého vývaru, v němž občas bývalo zkažené maso. K tomu pak byl starý nekvalitní chléb. Pacientky se musely koupat ve vaně se studenou vodou, kterou personál nevyměnil do doby, než byla doslova černá. Většinou nebylo k dispozici mýdlo a bylo tu jen několik osušek, o něž se všechny ženy dělily.

Po 10 dnech pobytu vydavatel poslal do léčebny právníka a tomu se podařilo reportérku z ústavu dostat. Napsala sérii reportáží Deset dní v blázinci, později byla tato série vydána i knižně. Články měly nesmírný ohlas, Elizabeth Cochran se jimi proslavila a údajně vedly i ke zlepšení podmínek v mnoha zařízeních. V novinářské profesi pokračovala, vydala se například na cestu kolem světa podle románu Julese Verna Cesta kolem světa za osmdesát dní, což nakonec zvládla o 8 dní rychleji.