Na plátně věčná nespokojenka, v reálu skromná žena. Lídu Roubíkovou po smrti ošidili sousedé

Rekreantka Dernáčková z Homolků patří k nejprotivnějším postavám české komedie. Žena, která ji stvořila, po sobě nechala závěť, dárky pro cizí děti a vyrabovaný byt.

Foto: Pxhere

Když Jaroslav Papoušek v roce 1972 natáčel Homolku a tobolku, potřeboval typ, který diváka spolehlivě vytočí. Hádavou rekreantku Dernáčkovou, ztělesnění maloměšťácké jedovatosti, obsadil Lídou Roubíkovou. Role sedla tak přesně, že se herečka na dlouhá léta stala synonymem filmových semetrik, domovnic, šatnářek a věčně nespokojených sousedek. Jenže kolegové, kteří ji znali mimo kameru, vyprávěli příběh přesně opačný. A to, co se odehrálo po její smrti v srpnu 1991, dodalo tomu protikladu trpkou tečku.

Cesta bez školy, ale s řemeslem

Ludmila Roubíková nikdy neprošla DAMU. Po válce uspěla v konkurzu do Městského divadla v Mostě a následující roky strávila na oblastních scénách a v zájezdových souborech, tedy v klasické škole praxí, kde se herec naučí hrát před jakýmkoli publikem, nebo odejde. Neodešla. V roce 1960 získala angažmá v pražském Divadle E. F. Buriana, kde hrála vedle řady absolventů konzervatoře i akademie. Filmově ji vytáhlo právě stálé pražské působení a schopnost v epizodní roli zabrat víc prostoru, než měla ve scénáři.

Národní filmový archiv zasazuje Homolku a tobolku do kontextu Papouškovy trilogie, která začala filmem Ecce homo Homolka, jedním z posledních dozvuků československé nové vlny. Na pokračováních už je patrný posun k normalizační komedii, kde satira maloměšťáctví fungovala jako bezpečný ventil. Dernáčková do toho světa sobectví a hamižnosti zapadla dokonale. Roubíková taky. Jenže jen na plátně.

Lidumil, který neměl komu předat klíče

Mimo kameru popisovali kolegové jinou ženu. Miriam Kantorková o ní později mluvila jako o lidumilce. Jaroslava Obermaierová vzpomínala konkrétněji: Roubíková posílala peníze na charitu, chodila darovat krev, na Mikuláše vozila balíčky jejímu synovi. Byla to žena, která podle pozdějších profilů rozdávala spíš než hromadila.

Přitom žila sama. Neměla manžela ani děti. Podle dostupných zdrojů se pokoušela o adopci, ale jako osamělá žena narazila na tehdejší legislativu. Už novela zákona o rodině z roku 1982 sice připouštěla, že „výjimečně může osvojit i osamělá osoba“, v praxi to ale znamenalo téměř neprostupnou bariéru. Dnešní občanský zákoník v § 800 zachovává stejnou formulaci „výjimečně“, ovšem celý proces (odborné posouzení, příprava žadatele, evidence u kraje) je formalizovanější a průhlednější. Roubíková tu šanci nedostala.

Žila skromně, s panickým strachem z jízdy autem. Podle pozdějších profilů byla svědkem vážné dopravní nehody a od té doby důvěřovala jedinému barrandovskému řidiči. S nikým jiným do auta nesedla.

11. srpna 1991

Lída Roubíková zemřela 11. srpna 1991 na masivní infarkt. Bylo jí šestašedesát let. Smrt přišla náhle, v bytě, kde žila sama.

Podle později citovaného vzpomínání Jaroslavy Obermaierové po sobě herečka zanechala závěť. Obermaierová přišla s notářem převzít odkázané věci a našla byt, ze kterého část majetku zmizela. Kožich, šperky, malý stolek se židličkou, cibulový servis. Za odnesenými věcmi podle Obermaierové stáli sousedé. Věc se prý chtěla řešit, ale „šla do ztracena“. Veřejně dohledatelný záznam o potrestání se nepodařilo najít.

Doba, která to umožnila

Případ Roubíkové nebyl ojedinělý svou podstatou, ale dobou, do které spadl. Rok 1991 znamenal pro Česko skokový nárůst kriminality: policie evidovala téměř 283 tisíc trestných činů oproti necelým 121 tisícům v roce 1989. V celém desetiletí 1989–1998 tvořila majetková trestná činnost podle dat IKSP přes tři čtvrtiny všech evidovaných skutků a její objasněnost byla výrazně nižší než u násilné kriminality.

Dnes by situace vypadala jinak. Notáře přiděluje soud jako komisaře dědického řízení, lze nařídit soupis pozůstalosti i jmenovat jejího správce. Odnesené věci by spadaly do majetku pozůstalosti a řešily se civilní i trestní cestou. V roce 1991 ale chyběla infrastruktura i kapacity. Krádež z bytu osamělé herečky bez rodiny prostě zapadla.

Kde ji dnes vidět

Paradoxně nejtrvalejší, co po Roubíkové zůstalo, jsou právě ty role, které ji definovaly jako někoho, kým nebyla. Dernáčková žije dál v reprízách a na streamovacích platformách. Širší filmografii nejsnáze dohledáte přes databázi NFA nebo ČSFD.