Moravští bratři přinesli do Grónska křesťanství. S ním přišly i epidemie, které kosily Inuity po stovkách

Roku 1733 dorazily do Grónska pravé neštovice. Podle odhadů zahubily až dvě třetiny tehdejší populace ostrova.

Foto: Picryl

Erik Rudý nikdy nic neprodal. Neuzavřel smlouvu, nepřevzal peníze, nepodepsal listinu. Udělal něco účinnějšího: vymyslel název. Kolem roku 985 pojmenoval ledovou zemi „Greenland“, Zelená země, protože, jak říká sága nesoucí jeho jméno, „lidé budou tím spíš chtít jet tam, když země má dobré jméno.“ Byl to kolonizační marketing dávno před tím, než slovo marketing existovalo. A fungoval: z Islandu vyplula flotila dvaceti pěti lodí, čtrnáct jich dorazilo. Vznikly osady, které přetrvaly staletí. O sedm a půl století později připlula do téhož Grónska jiná loď, a s ní přišla katastrofa, na kterou žádná arktická dovednost nestačila.

Čtyři a půl tisíce let adaptace

První lidé vstoupili na grónský led přibližně před 4 500 lety. Přicházeli v migračních vlnách ze severoamerické Arktidy a každá generace zdokonalovala technologie přežití v podmínkách, které by většinu Evropanů zabily během hodin. Kajaky a umiaky ze zvířecích kůží umožňovaly lov v ledových vodách. Oděvy z tuleních a ptačích kůží držely teplo i v desítkách stupňů pod nulou. Sněžné brýle z kosti chránily před oslepující odrazivostí sněhu. Psí spřežení zajišťovala mobilitu napříč stovkami kilometrů zamrzlé krajiny.

Inuité, kteří v Grónsku žili v době evropského kontaktu, byli potomky thulské kultury, poslední a nejúspěšnější vlny arktických migrantů. Jejich adaptace na extrémní prostředí patří k nejpůsobivějším v lidských dějinách. Jenže technologická dovednost řeší chlad, led a hlad. Neřeší biologii. Proti patogenům, které po tisíciletí kolovaly hustě osídlenou Evropou a Asií, neměly izolované arktické komunity jedinou obrannou linii; chyběla jim jakákoli předchozí expozice, a tedy i získaná imunita.

Z Kunvaldu přes Herrnhut do Godthåbu

Cesta moravských misionářů do Grónska začala paradoxně v Čechách. Jednota bratrská vznikla roku 1457 v Kunvaldu ve východních Čechách jako reformní hnutí. Po staletích pronásledování a exilu se obnovila v saském Herrnhutu pod vedením hraběte Zinzendorfa. A právě Zinzendorf se roku 1731 při korunovaci dánského krále Kristiána VI. v Kodani setkal se dvěma pokřtěnými Gróňany. Ten moment rozhodl.

V roce 1733 dorazili tři bratři z Moravské církve do Godthåbu, dnešního Nuuku, kde už od roku 1721 působila dánská luterská mise Hanse Egedeho. Egede stavěl na systematické výuce a státní církevní struktuře. Moravané zvolili jinou cestu: po počátečním neúspěchu přešli k emotivnějšímu způsobu kázání založenému na vyprávění, které rezonovalo s inuitskou ústní tradicí. Mezi oběma misemi panovala spíš rivalita než spolupráce. Do roku 1782 měli Moravané v Grónsku tři stanice a přes 1 200 členů.

Jenže ve stejném roce 1733, kdy bratři připluli, přivezla jedna z lodí z Dánska i něco jiného.

Rok 1733: loď, dítě a virus

Podle dochovaných pramenů se z Kodaně vrátilo pokřtěné grónské dítě, které se nakazilo pravými neštovicemi. Virus dorazil do populace, která se s ním nikdy nesetkala. V řídce osídlené Arktidě se nemoci jako neštovice nemohly udržovat endemicky; nebylo dost lidí na trvalý řetězec přenosu. Když tedy nákaza přišla zvenčí, zasáhla naráz téměř všechny.

Epidemie z let 1733–1734 byla zničující. V okolí Egedeho mise zemřely stovky lidí. Širší historické odhady hovoří o více než 2 000 mrtvých. Materiály v archivu amerického CDC uvádějí, že neštovice smetly téměř dvě třetiny tehdejší grónské populace. Přesné číslo neznáme; v Arktidě 18. století nikdo nevedl spolehlivé sčítání lidu. Rozsah katastrofy ale zpochybňovat nelze.

Důležité je říct, co prameny dokládají a co ne. Moravští bratři přijeli ve stejné misijní dopravní vlně, která nákazu přivezla. Byli součástí evropské koloniální infrastruktury, po jejíchž lodních trasách virus cestoval. Otevřené historické zdroje ale nepřipisují zavlečení nákazy konkrétnímu moravskému misionáři; indexovým pacientem bylo podle dostupných pramenů ono grónské dítě vracející se z Dánska. Neúmyslnost jednotlivců ovšem nezjemňuje ničivý dopad systému, jehož byli součástí.

Co zůstalo

Inuitská civilizace nepodlehla. Přežila, ale za cenu, kterou si lze těžko představit. Demografický propad pokračoval po celé 19. století; opakované epidemie respiračních infekcí, chřipky a později tuberkulózy udržovaly populaci v trvalé krizi. Podle výzkumů prezentovaných na konferenci inuitských studií dosáhla grónská populace svého historického minima kolem roku 1900. Na předkontaktní úroveň se vrátila až kolem roku 1970. Z katastrofy roku 1733 se Grónsko vzpamatovávalo déle než dvě století.

Fyzická stopa moravské mise přitom v Nuuku stojí dodnes. Areál Ny Herrnhut, postavený v letech 1747–1748, je památkově chráněný. Budova sloužila jako první sídlo Grónského národního muzea. V Moravian Archives v americkém Bethlehemu se dochovaly nejen deníky misionářů, ale i dopisy Inuitů evropským Moravanům, grónsko-německý slovník a hymnál. Česká stopa v Grónsku není jen stavební, je i jazyková a archivní.

Paradox, který přetrvává

Mise, která přinesla víru, přinesla zároveň (byť neúmyslně) smrt. Moravští misionáři se učili grónštinu, překládali texty, budovali komunity. Současně patřili k infrastruktuře, po níž cestovaly patogeny schopné vymazat celé osady. Nikdo z nich v roce 1733 nemohl tušit, co virus pravých neštovic dokáže způsobit populaci bez imunity; očkování vzniklo až o 63 let později, roku 1796.

Nejsilnější kontrast grónských dějin neleží mezi ledem a zelení Erikova marketingového názvu. Leží mezi tisíciletími brilantní arktické adaptace a naprostou bezmocí vůči nepříteli, kterého nebylo vidět a proti kterému nepomáhal kajak, tulení kůže ani znalost proudů.