Psi jsou lidmi využíváni již stovky let k nejrůznějším úkolům. Podařilo se je vycvičit i pro vojenské využití. Nejen jako zbraně, ale úspěšní jsou i v roli záchranářů.
Když během první světové války zraněný voják uvízl v „zemi nikoho“ mezi nepřátelskými liniemi, znamenalo to pro něho často smrt. Jeho spolubojovníci o něm buď nevěděli, a pokud ano, nemohli se pro něj vydat kvůli nepřátelské palbě. Přesto se takový voják často pomoci dočkal, a to v podobě vlhkého psího čenichu, který se mu zabořil do těla. Čtyřnohý přítel člověka často přinesl lékárničku, případně na zraněného upozornil, a lidé ho tak mohli vyzvednout. Těmto pomocníkům se říkalo „milosrdní psi“.
Lékařské psy cvičili jejich milovníci
S myšlenkou psů záchranářů přišel někdy na konci 19. století německý milovník psů Jean Bungartz, který začal zvířata cvičit, aby pomáhali hledat zraněné vojáky. V roce 1895 se o německém programu dozvěděl major britské armády Edwin Richardson a začal s podobným záchranářským programem také experimentovat. Testoval různá plemena, například teriéry a kolie, ale jako nejvhodnější se mu jevili erdelteriéři.
V roce 1914 si s manželkou otevřel výcvikovou školu zdravotnických psů. V té době tento program běžel nejen ve Velké Británii a Německu, ale i v dalších zemích. Psi museli být vycvičení, aby se při plnění svého úkolu nebáli střelby nebo nečekaného hluku. Když se objevily chemické zbraně, instruktoři je naučili nosit i plynové masky. Richardson najímal nezaměstnané, které umisťoval do terénu, a psi je museli vyhledat.
Nosiči lékárniček i návodčí
Během první světové války se program ukázal jako nesmírně užitečný. Odhaduje se, že všechny strany konfliktu mohly použít až 50 tisíc vycvičených psů, kteří zachránili tisíce životů. Mnozí z nich měli na hřbetě připevněnou lékárničku. Zraněný voják, pokud toho byl schopen, se díky ní mohl ošetřit. Pokud se nehýbal, ale žil, pes byl vycvičený, aby vzal kus jeho uniformy, vrátil se na základnu a pak ke zraněnému navedl pomoc. Často dokázal dokonce poznat, že žije člověk, kterého zdravotníci považovali za mrtvého.
Mnohdy se stávalo, že zavolat pomoc nebylo možné, a člověk, kterého pes našel, byl odsouzen k smrti. Citliví tvorové proto s umírajícími často zůstávali až do konce, aby jim odchod na onen svět co nejvíce ulehčili. Jejich služba samozřejmě nebyla bez nebezpečí. Odhaduje se, že během první světové války zahynulo kolem 7 tisíc těchto psů. O hrdinství některých psala i média.
Jejich využívání jako záchranářů pokračovalo i v dalších konfliktech. Samozřejmě psi neslouží a nesloužili jen v této roli, byli to například poslové nebo pomáhali odhalit nepřítele či nástrahy. V dnešní době psi umí také vyhledávat lidi zavalené v troskách. Jejich přátelské povahy se využívá i při terapii u zraněných nebo u lidí trpících psychickými problémy z války. Přítomnost čtyřnohého nejlepšího přítele člověka v těchto případech často dokáže zázraky.
Jak se podle vás cítil zraněný voják, když zjistil, že k němu dorazila psí pomoc?
Zdroj: WeAreTheMighty
Technika
|
PŘEČTENÍ: 11124
