Hypnerotomachia Poliphili patří k nejzáhadnějším knihám raného knihtisku

Benátský prvotisk z prosince 1499 dodnes vzdoruje jednoznačnému výkladu, a to hned ve třech rovinách najednou: kdo jej napsal, jakým jazykem a co vlastně znamenají desítky jeho dřevořezů.

Foto: Picryl

V prosinci 1499 opustil tiskařský lis Alda Manutia v Benátkách foliant o 234 listech, který nesl na titulní straně jméno mecenáše Leonarda Crassa, ale nikoli jméno autora. Kniha vyprávěla sen: mladík Polifilo bloudí krajinou antických ruin, chrámů, zahrad a fontán, hledá milovanou Polii a přitom popisuje architekturu s posedlostí, jakou by čekal člověk spíš od stavitele než od snílka. Text byl psán hybridním jazykem na pomezí italštiny, latiny a řečtiny, stránky prokládaly dřevořezy tak precizně zasazené do sazby, že celek dodnes platí za jeden z nejambicióznějších knižních designů v dějinách tisku. A přesto (nebo právě proto) se o Hypnerotomachii Poliphili dodnes vedou spory, které za pět století nikdo definitivně neuzavřel.

Tři vrstvy jedné záhady

Záhadnost téhle knihy nestojí na jednom tajném kódu, který čeká na rozluštění. Stojí na souběhu tří problémů, z nichž každý by sám o sobě stačil na generace badatelů.

Autor. Vydání je anonymní. Nejčastěji se připisuje dominikánskému mnichovi Francescu Colonnovi, a důvod je elegantní: první písmena všech třiceti osmi kapitol skládají latinský akrostich POLIAM FRATER FRANCISCVS COLVMNA PERAMAVIT, tedy „Bratr Francesco Colonna vroucně miloval Polii.“ Jenže akrostich není podpis. Chybí smlouva s tiskařem, chybí dobové svědectví, chybí cokoli mimo samotný text. Glasgowská univerzita ve svém incunábulovém katalogu uvádí i starší hypotézu, že autorem mohl být Fra Eliseo da Treviso. Spor trvá.

Jazyk. Text není psán žádným běžným jazykem své doby. Je to uměle ornamentální směs, kterou studie v Renaissance Quarterlyoznačuje za „vynalezený jazyk“, který komplikoval čtení už renesančním humanistům a moderním filologům nepřestal klást otázky.

Obraz. Zhruba 170 dřevořezů není pouhým doprovodem textu. Obelisky, pseudohieroglyfy, epigrafy, alegorické vozy, nymfy u fontán; každý z nich nese vlastní významovou vrstvu. Metropolitan Museum of Art připisuje jejich návrh Benedettu Bordoneovi a zdůrazňuje, že právě integrace obrazu a sazby udělala z knihy modelový příklad harmonického spojení vizuálna a slova.

Kniha, která neměla existovat

V kontextu Aldovy tiskárny je Hypnerotomachia anomálie. Aldus Manutius budoval svou pověst na řeckých klasicích a kompaktních kapesních edicích. Harry Ransom Center při Texaské univerzitě ji výslovně označuje za jediné ilustrované dílo, které Aldus kdy vydal. Proč se do něj pustil?

Odpověď leží částečně v mecenášském modelu. Tisk financoval Leonardus Crassus a Aldus v té době rozšiřoval katalog i o vernakulární tituly, protože trh pro drahé řecké knihy byl omezený. Kombinace patronského zázemí a učeného, alegorického rámce umožnila, aby i otevřeně erotické motivy (Polifilo se ve snu setkává s nahými nymfami a popisuje tělesnou krásu s renesanční bezostyšností) prošly jako vysoká humanistická kultura.

Pro sazbu navíc vytvořil Aldův písmolijec Francesco Griffo speciální antikvu inspirovanou římskými nápisovými kapitálami. I proto je titul dodnes citován jako typografická událost, ne jen literární kuriozita. Vedle Gutenbergovy bible, která o půlstoletí dříve ukázala sílu pohyblivé sazby, ale jejíž kapitálky se ještě doplňovaly ručně, představuje Hypnerotomachia kvalitativní skok: vše (text, obraz, ornament) vzniká v jednom tiskovém procesu.

Architektura snu, ne traktát pravidel

Kdo v knize hledá renesanční stavební příručku, bude zklamán. Studie v časopise Interstices upozorňuje, že obrazy v Hypnerotomachii fungují zásadně jinak než v traktátech Albertiho nebo Filareta. Nejsou to objektivní popisy stavebních podmínek. Jsou to záznamy turbulentní emocionální a psychologické zkušenosti; Polifilo neměří proporce, Polifilo žasne, touží, bojí se. Architektura tu slouží vyprávění, ne naopak.

Právě tato dvojakost (kniha, která vypadá jako encyklopedie antických forem, ale čte se jako horečnatý sen) živí její pověst „nevyčerpatelného“ díla. Dizertace z Durham University dokládá, že pozdější čtenáři v ní nacházeli vždy to, co hledali: dramatik Ben Jonson z ní čerpal vizuální prvky pro scénografii, jiní v ní viděli alchymickou alegorii, další zdroj pro zahradní architekturu. Kdo chce knihu vidět také, má k dispozici několik digitalizovaných exemplářů:

• Open Library — kompletní vydání 1499 ke čtení online i ke stažení v PDF
• Biblioteca Virtual Miguel de Cervantes — digitální reprodukce z fondu Univerzity v Seville
• Free Library of Philadelphia — přiblížitelná digitální verze s detaily sazby a dřevořezů