Děsivý příběh lodi Batavia z roku 1629. Na pustém ostrově se rozjel krvavý teror

Čtyři měsíce po vyplutí z Amsterdamu narazila holandská obchodní loď na korálový útes. To, co následovalo na souši, bylo horší než ztroskotání.

Foto: Borsi112 - licence CC BY SA 3.0

Batavia patřila k pýše Spojené východoindické společnosti. Nová, těžká, naložená stříbrem a vojáky pro koloniální posádky. Z Texelu vyplula 29. října 1628 a mířila do svého jmenovce, města Batávie na Jávě. Nikdy tam ale nedorazila. Ráno 4. června 1629 její trup roztrhal Morning Reef, podmořský hřeben v souostroví Houtman Abrolhos, asi 65 kilometrů od pobřeží dnešní Západní Austrálie. Na palubě bylo podle různých muzejních zdrojů 322 až 341 lidí: námořníků, vojáků, žen, dětí. Většina se dostala na nízké korálové ostrůvky v okolí. A právě tam, na pár hektarech písku a vápencové skály bez jediného stromu, se během několika týdnů odehrál jeden z nejsystematičtějších masakrů v dějinách námořních katastrof.

Velitel odplul, zůstalo vakuum

Hlavním útočištěm přeživších se stal ostrůvek dnes známý jako Beacon Island, plochý, bez pitné vody, sotva pár set metrů dlouhý. Velitel výpravy Francisco Pelsaert byl zraněný a situaci vyhodnotil jednoznačně: bez vody a bez opravené lodi jsou ztraceni. S částí posádky proto nasedl do malé šalupy a vydal se hledat pomoc. Nejprve podél australského pobřeží, pak napříč Indickým oceánem až do Batávie. Cesta trvala přes měsíc.

Na ostrovech zůstalo přes dvě stě lidí. Nejvýše postaveným mužem mezi nimi byl Jeronimus Cornelisz, vrchní obchodník lodi, bývalý lékárník z Haarlemu, člověk s formální autoritou a přístupem k zásobám. Právě on vyplnil mocenské vakuum. A udělal to způsobem, který dodnes znepokojuje historiky i psychology.

Tři měsíce teroru

Cornelisz jednal rychle a metodicky. Nejprve odzbrojil ostatní přeživší, zbraně soustředil u sebe a hrstky věrných. Pak začal rozesílat skupiny na okolní ostrovy pod záminkou hledání vody. Vojáky pod vedením Wiebbe Hayese poslal na vzdálený West Wallabi Island s tichým předpokladem, že tam zahynou žízní. Když se zbavil potenciálního odporu, začalo vraždění.

Podle Pelsaertova journalu první vraždy proběhly 3. července 1629, necelý měsíc po ztroskotání. Oběti topili v noci, podřezávali, zabíjeli ve spánku. Cornelisz sám zpravidla nedržel zbraň. Místo toho půjčoval dýku nebo meč konkrétnímu muži, určil oběť a vyžadoval vykonání rozkazu. Kdo odmítl, riskoval vlastní smrt. Tímto mechanismem, nátlakem na spolupachatelství, si vybudoval síť kompliců, kteří už nemohli couvnout. Součástí teroru bylo i systematické sexuální násilí na ženách a dívkách z tábora.

Oběti nebyly vybírány náhodně. Cornelisz cíleně likvidoval ty, kdo mohli představovat hrozbu: lidi s autoritou, fyzicky silné muže, rodiny, které odmítaly podřízenost. Šlo o promyšlený režim strachu, ne o chaotické násilí z hladu.

Odpor na druhém ostrově

Corneliszův plán měl jednu trhlinu. Vojáci na West Wallabi Island nezemřeli. Hayes a jeho muži nejprve marně hledali vodu na East Wallabi, pak při odlivu přešli na sousední ostrov, kde objevili přirozené skalní jímky, takzvané gnamma holes, plné dešťové vody. Postupně se k nim přidávali uprchlíci z Beacon Island. Skupina narostla až na 47 lidí.

Bez standardních zbraní improvizovali: z obručí sudů, hřebů a dřevěných tyčí vyráběli kopí a palice. Z vápencových bloků postavili malou obrannou stavbu, dnes známou jako Wiebbe Hayes Fort, v odborné literatuře označovanou za nejstarší evropskou stavbu v Austrálii. Cornelisz vyslal proti nim několik ozbrojených útoků. Všechny ztroskotaly. Při jednom z nich Hayesovi muži samotného Cornelisze zajali.

Zbylí vzbouřenci se pokusili o poslední útok právě ve chvíli, kdy se na obzoru objevila plachta. Byl to Sardam, záchranná loď, kterou Pelsaert přivedl z Batávie. Psal se polovinu září 1629. Teror trval zhruba deset týdnů.

Soudy na konci světa

Pelsaert nečekal na návrat do civilizace. Výslechy a procesy začaly přímo na ostrovech. Cornelisz a jeho nejbližší spolupachatelé byli odsouzeni k smrti, nejprve jim usekli ruce, pak je oběsili. Dva mladší muži, Wouter Loos a Jan Pelgrom de Bye, dostali neobvyklý trest: místo popravy je vysadili s malým člunem na australské pevnině s instrukcí navázat kontakt s domorodci a dávat znamení budoucím lodím. Stali se tak prvními známými evropskými rezidenty Austrálie. Nikdo je už nikdy neviděl.

Z přeživších nakonec dorazilo do Batávie podle různých zdrojů 116 až 122 lidí. Přes stovku jich zahynulo, většina ne kvůli ztroskotání, ale kvůli tomu, co přišlo potom.

Příběh, který se stále přepisuje

Tradiční výklad říká, že Cornelisz plánoval vzpouru ještě na lodi a ztroskotání mu jen změnilo scénář. Nová studie historika Jaca Koehlera, publikovaná letos v International Journal of Maritime History, tuto tezi zpochybňuje. Podle Koehlera nebyl masakr pokračováním předem připravené vzpoury, ale emergentním násilím, produktem hladu, žízně, kolapsu sociální organizace a mocenského vakua. Upozorňuje také, že klíčové výpovědi Pelsaert získal mučením vodou, což zpochybňuje spolehlivost celého soudního záznamu.

Ať už šlo o plán, nebo o implozi, mechanismus zůstává znepokojivě čitelný: izolace, nedostatek zdrojů, ozbrojená menšina, rozpad velení a nátlak na spoluvinu. Podobné vzorce známe z katastrofy francouzské fregaty Méduse i z osudu velrybářské lodi Essex, ale ani jeden z těchto případů nedosáhl míry organizovaného, hierarchického vraždění, jaké se odehrálo na Beacon Island.

Vrak Batavie leží dodnes v hloubce čtyř až šesti metrů na Morning Reef. Potápěči se k němu dostanou z nedalekého Geraldtonu. Části trupu a artefakty jsou vystaveny v muzeu ve Fremantlu, plnohodnotná rekonstrukce lodi stojí v nizozemském Lelystadu. A na Beacon Island Western Australian Museum stále analyzuje kosterní pozůstatky obětí, aby jména a příběhy lidí, které Corneliszův režim proměnil v čísla, dostaly zpět svou tvář.