Čas na hodinách a samotné vnímání plynutí času jsou dvě naprosto rozdílné věci. S postupujícícm věkem se nám zdá, že dny a týdny doslova letí.
Hodiny, dny, týdny i roky našeho života postupují nezadržitelně vpřed. Ručičky na hodinách se pohybují pořád stejně, ať se nacházíme kdekoliv na planetě. Co se ovšem postupně mění, je naše vlastní vnímání toku času. Tato perspektiva je velmi flexibilní a závisí také na aktivitách, kterým se v danou chvíli věnujeme. Stejně tak na ni má vliv náš věk, případně i to, jak moc odpočíváme, a tedy jak je naše tělo celkově svěží.
Ty roky plynou stále rychleji
Profesor Adrian Bejan vysvětluje mechanismy stojící za měnícím se vnímáním času. Odhaluje tak, proč s přibývajícím věkem vnímáme, že roky plynou stále rychleji a rychleji. Základem naší perspektivy je tzv. oko mysli, tedy náš vlastní způsob vnímání vnějších podnětů mozkem. To se projevuje v oblasti zraku, kognitivních procesů a obecně mentálního zpracování veškerých informací, mezi něž patří i koncept času.
Všechno, co kolem sebe vidíme, má formu obrazů a jejich příjem má určitou frekvenci. Procházka lesem klade na naše vnímání zcela jiné požadavky než sledování filmu v kině. Rychlost a množství přijímaných obrazů má také vliv na to, jak vnímáme čas. Všichni máme totiž určitý „myšlenkový čas“, který je naprosto odlišný od neměnného plynutí hodin na stěně nebo dnů v kalendáři. Je to jako různé stupně chuti – co je pro jednoho normální, pro jiného může být moc sladké.
Dva odlišné časy pro každého
Hodinový čas má neměnné plynutí, stejně jako jsou stále stejné jeho jednotky. Den má tedy 24 hodin ve všech částech světa. Jenže tenhle fyzický čas není totožný s časem v naší mysli. Doba vnímaná námi je tudíž odlišná od té, kterou zpracovává mozek kohokoli dalšího na světě. Právě tento čas se odvíjí od množství paměťových obrazů, které jsme zatím zachytili. A jak stárneme, naše vnímání postupně uvadá, protože se mění naše fyzické možnosti.
Existuje ještě jeden faktor, jakási inflace času. Pro malé dítě je rok obrovskou jednotkou, protože jich nezažilo tolik. Jenže s přibývajícím věkem jsou roky jako úseky času stále konkrétnější mírou. A jak stárneme, přibývá také rutinních věcí, které vyplňují každý den a činí ho zcela identickým se všemi dalšími. A i jedinečné dny jako výročí se s opakováním stávají méně a méně zvláštními, až někdy zapadnou do stejné rutiny jako všední dny, kterých zažíváme nejvíc.