Že si něco užíváte vy, neznamená požitek na druhé straně. Smích při lechtání nemusí být vždy projevem pozitivního prožitku a „přestaň“ má opravdu znamenat stopku.
Když byla Ashley Austrew dítě, její otec ji držel a lechtal tak, až se cítila dočasně ochromená. On si myslel, že je to zábava, protože se u toho smála. Ona se však této „zábavy“ bála a více než jednou se skulila z gauče a praštila hlavou o konferenční stolek. Lechtání bylo v rodině běžnou hrou, stejně jako když kolem zdánlivě spícího otce chodily se sestrou po špičkách a pak ho chytly za nohu. Tento druh hry, jak sama říká, byl „bezpečný a zábavný“.
Sociální očekávání versus realita
Jenže lechtání bylo jiné. „Neměla jsem to ráda, ale byla jsem pod tlakem si to užívat, což byla podivná pozice,“ říká Austrew, žurnalistka na volné noze žijící v Omaze. „Měla jsem pocit, že je nějaké nepsané pravidlo, že dospělí lechtají děti, aby se rozesmály. A děti se měly smát.“ Pro mnohé lidi je to známý příběh. Lechtání i jiné hry měly být zábava, ale byly nepříjemné a otravné. Jde to až k Sókratovi, který problematiku popsal jako „bolest nad radost“.
Jak to tedy mají rodiče poznat? Dají se děti lechtat správně? Jak neporušit hranice? Lawrence Cohen, Ph.D. je autorem knihy „Playful Parenting“. Lechtání může podle něj přemoci nervový systém dítěte a ono se pak cítí bezmocně a bez kontroly. Reflexivní smích pak může snadno zakrýt nepříjemné pocity nebo i bolest. Jde i o jasné narušení hranic. Když je lechtáme bez souhlasu, ukazujeme jim, že je v pořádku, když se jich někdo dotýká.
Důsledky nedostatečné pozornosti u rodiče
Nejhorší způsob je pak násilný a vytrvalý. „Problém je, když tuto zábavu nevyladíte dítěti na míru. Nevidíte, jak lapá po dechu. Když se smíchem říká – Přestaň! – ignorujete to.“ Lechtání se pak snadno mění v šikanu nebo i zneužití. Je to tak běžné, že existuje termín mučení lechtáním. Reflexivní smích dítěte může být zvlášť matoucí pro obě strany. Pokud v takových případech rodiče vnímají jen povrchně, pak mohou snadno přehlédnout, jak se jejich potomek opravdu cítí.
Ale ne každé lechtání má takto škodlivý potenciál. Za správných podmínek jde o velmi propojující zkušenost, uvádí Dr. Alan Fridlund z University of Californie. Ten se specializuje na neverbální komunikaci a výrazy tváře. Aby to tak ale bylo, musí být krátké, lehké, hravé a s oboustranným souhlasem. Nejlepší jsou přestávky a kontrola, jestli se to druhé straně ještě pořád líbí. Pak jde o velmi příjemný a jemný moment vzájemného kontaktu.
Přijatelná náhražka pro některé rodiče
Někteří rodiče se toho nechtějí vzdát, protože by jim chyběla silná fyzická interakce s vlastním dítětem. Podle Dr. Cohena ale existují zdravější způsoby, jak toho docílit. Můžete spolu zápasit, prát se polštáři nebo hrát na honěnou. Jedna z jeho oblíbených her je „ponožková“, která se dá hrát i ve více lidech. Všichni sedí v kruhu na podlaze, bez bot, jen s ponožkami. Na tři se pak pokusíte stáhnout všem ostatním ponožky a uchránit si ty vlastní.
„Hledejte něco fyzického, kde má ale dítě nad děním větší kontrolu,“ podotýká. „Pokud je jedna strana silnější a sebejistá, pak má neustále navrch a překračuje zdravou hranici hry směrem k dominanci.“ Jak ale uvádí: „Když vás jednou za čas někdo zlechtá, ještě to neznamená doživotní trauma.“ Zatratit veškeré lechtání je podle něj nesmysl. Existují ale i jiné způsoby, jak ho provádět, a další možnosti, jak si s dítětem hrát.