Proč potřebujeme při usínání něco objímat? Bez plyšového medvídka, polštáře, deky, či partnera to zkrátka nejde

Nutnost či aspoň silná tendence se při spaní k něčemu přivinout nebo něco obejmout může vycházet z několika důvodů zcela odlišného původu. Jedná se o příčiny jak zdravotní, tak i psychologické nebo čistě o otázku návyku. V některých případech může pomoci lékařský zákrok, jindy zase vyřešení životní nebo osobní situace, která se tímto způsobem projevuje. A kolikrát si nemusíme spojitost obou věcí vůbec uvědomovat.

Prosté chrápání a osamělost

Tzv. apnea je situace, kdy dýchání během spánku není tak snadné a hladké, jak by mělo být. Důsledkem toho je neustálé přerušování spánkového režimu, které logicky vede k absenci skutečného odpočinku. Zvyk objímání polštáře má v takovém případě fyziologický dopad, protože podporuje celé tělo a dovoluje skutečné proběhnutí spánkové cyklu. Zjednodušeně řečeno polštář vrací chybnou polohu těla zpátky do správného nastavení.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Druhá příčina už leží v psychice člověka, který nechce být sám a polštář simuluje těsný kontakt s dalším člověkem. Ne každý je samozřejmě tzv. cuddly sleeper, tedy potřebuje ke spánku kontakt s další osobou, ale i zaryté samotáře může samota otrávit. V takovém případě se prostě člověk potřebuje k něčemu upnout, i kdyby byl jen kousek naplněné textilie. Placebo je ostatně prokazatelné účinné.

Hodnota silného spojení nebo úzkost

Uspokojení díky objímání polštáře o člověku říká, že si cení silného emočního spojení s někým dalším. Takoví lidé hledají hluboké vztahy, protože jen ty je citově a osobně naplní, hlavně v rodině. Bývají to také velmi nápomocné osoby, pro které je péče o druhé silnou životní stránkou. Návyk na objímání je ostatně oboustranný a malé děti se takto běžně chovají k rodičům. A děti si v důsledku takového přístupu mohou tento návyk zachovat do dospělosti.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Objetí něčeho nebo sebe sama je také způsobem vyrovnání se se stavy úzkosti. V takových případech se postel stává obvykle jednou z bezpečných zón, kde se z těchto stavů dá dostat. Člověk trpící úzkostí buď objímá polštář, nebo deku, případně se sám obejme rukama kolem ramen a sám sebe stáhne do klubíčka. Takto těsný kontakt se sebou samým je náhražkou kontaktu s blízkou osobou, u které by bylo možné hledat oporu.

Zdroj: BrightSide