Posmrtná maska neznámé dívky ze Seiny se stala obličejem resuscitačních panenek. Klíč je v anatomii úsměvu, který sochař zachytil

Tvář, kterou nikdo nikdy neidentifikoval, naučila resuscitaci přes 400 milionů lidí. Její úsměv přitom možná nikdy nepatřil skutečné mrtvé dívce.

Foto: Fluffigkatt - licence CC BY-SA 4.0

Někdy na konci 19. století se v Paříži začala šířit sádrová maska mladé ženy se zavřenýma očima a jemným poloúsměvem. Podle legendy šlo o odlitek tváře neznámé dívky vytažené ze Seiny, anonymní utopené, jejíž výraz byl tak podmanivý, že pracovník márnice údajně nechal zhotovit sádrový otisk. Kopie masky se rozšířily po ateliérech, salónech a literárních kruzích celé Evropy. Albert Camus přirovnal její úsměv k výrazu Mony Lisy. A o několik desetiletí později norský výrobce hraček Åsmund Laerdal vzal právě tuhle tvář a vtiskl ji figuríně, na které se dodnes učí kardiopulmonální resuscitace. Jde o příběh, který spojuje pařížskou márnici s kurzy první pomoci po celém světě, včetně těch českých.

Legenda, která se rozpadá pod lupou

Tradiční verze zní filmově: neznámá dívka kolem šestnácti let, vytažená ze Seiny, žádné stopy násilí, žádná identifikace. Patolog fascinovaný její tváří prý zaplatil sádrový odlitek z vlastní iniciativy, což podle Science History Institute v márnici nebylo běžné. Kopie se začaly prodávat v pařížských ateliérech a maska se stala dekorativním objektem i uměleckou inspirací.

Jenže novější muzejní výzkumy tahle romantická vyprávění komplikují. Museum für Sepulkralkultur v Kasselu výslovně upozorňuje, že pro celou scénu (dívka, Seina, márnice, patolog) chybí policejní protokoly, záznamy z pitevny i jakékoli identifikační dokumenty. Maska mohla být volná sochařská práce, komerčně šířený ateliérový model, nebo prostě artefakt, ke kterému se příběh přilepil až zpětně. Článek Museum of Medicine navíc dokládá, že maska velmi podobného typu se objevuje už v kreslířském kurzu Charlese Barguea z roku 1867, tedy dříve, než měl být údajný „případ ze Seiny“ vůbec rozšířen. Jistá není identita dívky ani původ masky. Jistá je hlavně její druhá kariéra.

Proč Laerdal vybral právě tenhle obličej

Na konci padesátých let 20. století lékaři Peter Safar a James Elam prokázali, že dýchání z úst do úst v kombinaci se stlačováním hrudníku dokáže obnovit krevní oběh. Problém byl jediný: jak to naučit miliony lidí, aniž by si při tréninku lámali žebra navzájem? Safar proto oslovil norskou firmu Laerdal, která vyráběla realistické gumové hračky a měla zkušenosti s měkkými plasty.

Åsmund Laerdal potřeboval figurínu životní velikosti s obličejem, který bude realistický a zároveň esteticky přijatelný. Podle textu Archera Gordona, který reprodukuje Laerdalovo vlastní zdůvodnění, narazil na kopii masky neznámé ze Seiny u příbuzných své manželky. Zaujal ho klidný, „mystický“ výraz. Laerdal pověřil sochařku Emmu Mathiassen, aby podle masky vymodelovala tvář figuríny.

Volba ženské tváře nebyla náhodná. V kultuře šedesátých let představoval nácvik dýchání z úst do úst na mužském obličeji pro část publika sociální bariéru. Klidný, neagresivní výraz masky tuhle bariéru snižoval; poklidná tvář se zavřenýma očima a jemným úsměvem nevzbuzovala odpor ani úzkost. V roce 1960 se Resusci Anne představila světu jako první realistická figurína pro výuku kombinace ventilace a kompresí. Podle American Heart Association na ní od té doby trénovalo více než 400 milionů lidí.

Anatomie úsměvu, který nikdo neumí pojmenovat

V odborné literatuře se u této konkrétní masky žádný ustálený termín pro její výraz nedohledá. Co zdroje opakovaně popisují, je spíš vizuální skladba: jemný poloúsměv, hladké kulaté tváře, zavřené oči a nejednoznačná ambivalence, kterou Camus přirovnal ke zmrzlému úsměvu Mony Lisy. Nejde o anatomii v medicínském smyslu. Jde o psychologicky čitelný výraz, dost klidný na to, aby neplašil, dost lidský na to, aby motivoval.

A právě tahle kombinace udělala z masky použitelnou tvář pro výuku zachraňování. Figurína nepotřebovala dokonalou repliku skutečné mrtvé, potřebovala obličej, u kterého člověk překoná ostych přitisknout ústa a dýchnout. Poloúsměv neznámé ze Seiny to splňoval lépe než cokoli, co by designér navrhl od nuly.

Od mechanické figuríny k digitální zpětné vazbě, a česká stopa

Původní Resusci Anne z roku 1960 měla mechanické ukazatele správného stlačení a ventilace. Od té doby prošla figurína zásadní evolucí: přibyla nahrávací verze, SkillMeter, režimy pro nácvik s defibrilátorem a nakonec systém QCPR s digitální zpětnou vazbou v reálném čase. Dnešní modulární systém umožňuje trénovat dýchací cesty, komprese i defibrilaci na jedné figuríně. Co zůstalo? Tvář. Aktuální manuál Laerdalu výslovně uvádí, že současný model „zachovává klasické rysy“ originálu.

V Česku má figurína vlastní historii. Český červený kříž ji v kurzech první pomoci znal pod přezdívkou „Andula“. Dnes ji najdete na lékařských fakultách: 3. lékařská fakulta UK v Praze nakoupila čtyři kusy Resusci Anne QCPR a pět kusů Little Anne QCPR pro centrum výuky resuscitace, Masarykova univerzita v Brně má více kusů v simulačním centru. Vznikly i etnické varianty obličeje, ale původní tvář neznámé ze Seiny zůstává nejrozšířenější.

Tvář, která možná nikdy neexistovala, a přesto zachraňuje

Archer Gordon napsal, že „maska smrti“ se proměnila v nástroj záchrany životů. Je to silná formulace, ale přesnější by bylo říct: maska nejisté smrti a nejistého původu se proměnila v globální standard výuky. Přesný počet zachráněných životů neexistuje, metodicky by šlo jen těžko přiřadit jedné konkrétní figuríně. Co existuje, je číslo 400 milionů vyškolených a formulace „nesčetné tisíce zachráněných“, kterou Gordon použil už v sedmdesátých letech.

Až tedy příště na kurzu první pomoci přitisknete ústa k plastovému obličeji s jemným poloúsměvem, vzpomeňte si, že se díváte na tvář, kterou nikdo nikdy spolehlivě neidentifikoval. Možná patřila utopené dívce z Paříže. Možná ji vytvořil neznámý sochař jako volnou studii. Jisté je jediné: ten klidný výraz funguje přesně tak, jak je třeba.