„Porodila“ v rakvi: Evropanka se našla s dírou v lebce. Po úkonu nejspíš ještě 14 dní žila

Jeho pozůstatky tak byly nalezeny mezi kostmi nohou této zesnulé. Žena krátce před svou smrtí zažila také otevření lebky neboli trepanaci. Tento vzácný objev byl oznámen týmem italských archeologů, konkrétně v provincii Emilia-Romagna na východě Itálie. Jednalo se o hrob ženy pohřbené před více než tisíci lety. Kromě ní tu byly i pozůstatky novorozence a v lebce ženy se nacházel velmi úhledně vyvrtaný otvor. Lékaři nabídli i vysvětlení obou podivností.

Přežila zákrok, smrt neznámá

Tato těhotná žena trpěla krátce před smrtí zvýšeným lebečním tlakem. Tehdejší lékaři proto provedli kraniotomii, tedy operační zákrok. Ten pacientka přežila, jen o několik týdnů později však zesnula, aniž nastal čas porodu. Po pochování do země vytlačily plyny během rozkladu těla plod z jejího těla. Její stáří odhadují antropologové na 25–30 let, těhotenství bylo asi v 38. týdnu. O tom, že otvor byl operační zákrok, svědčí jeho správný tvar a žádné trhliny.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Pokud by šlo o úder, a tedy vraždu, vypadal by otvor rozhodně jinak. Především by kolem něj byly trhliny. Počínající uzdravování tkáně v okolí vrtu ukazuje, že žena žila ještě nejméně dva týdny po tomto zákroku. Přesnou příčinu smrti se ovšem expertům zjistit nepodařilo. Nejstarší doklady o provedení tohoto zákroku na lebce pocházejí už z doby kamenné. Máme lebky lidí z doby 7 000 let před Kristem, které mají v hlavách stejně pečlivě vrtané otvory.

Zákrok postupně opuštěný

Archeologové takové našli jak na území moderní Francie, tak i na Altaji a v Jižní Americe. Nejstarší písemné popisy operace tohoto druhu máme pak od řeckých a římských lékařů. Zdá se ovšem, že ve středověké Evropě se k tomuto zákroku uchýlili lékaři jen velmi zřídka. Nálezů podobných tomuto italskému je totiž velmi málo. S kombinací kraniotomie a posmrtného „porodu“ se pak badatelé setkali vůbec poprvé.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Doba kamenná není jen časem prvních případů, ale i rozkvětu techniky. Zákrok se používal nejspíš k léčbě bolestí hlavy, lebečních zlomenin a také duševních chorob. Velmi populární se pak kraniotomie stala v Peru. Některé zde nalezené lebky mají dokonce 5 otvorů tohoto typu. Dodnes pak existují přírodní národy, které ji provádějí postaru. Její vývoj postupoval metodou pokus omyl, až se naši předkové naučili během vrtání nezranit tzv. tvrdou plenu.

Až na některé regiony prakticky všude

Ta je totiž základní ochranou mozku. Až do doby bronzové byla lebka penetrována bez umrtvení a pomocí kamenných nástrojů. Přežilo asi 30 % pacientů. Středověk i antický Řím používaly různé kovové nástroje, tzv. trepany. V roce 1320 doporučil francouzský lékař Mondeville tento zákrok pouze ve třech případech: pro vyděšení přítomných, získání lepšího honoráře nebo udržení dobré pověsti. Mnozí další začali následně poukazovat na jeho zbytečnost.

Během prehistorického období je trepanace prakticky kulturní univerzálií. Kromě Antarktidy se s ní archeologové setkali už na všech kontinentech. Beze stop po tomto zákroku je pouze povodí Amazonky a některé regiony jižní Afriky. Nebyla známa ve většině vyspělých starověkých kultur jako třeba starověké Číně či Indii. Navzdory slavnému románu Miky Waltariho Egypťan Sinuhet ani ve starověkém Egyptě.