Existují lidé, kteří si běžně v duchu povídají sami se sebou. Jenže jiní tuto schopnost nemají a obě skupiny si navzájem jen těžko představí, jak to vypadá v hlavě toho druhého.
Pokud celý život žijete hlavně uvnitř vlastní hlavy, je docela zvláštní zjistit, že další lidé uvažují naprosto odlišně. Například si můžete myslet, že každý okolo vás má vnitřní monolog a že v jeho hlavě mluví Martin Dejdar. Už jen zjištění, že neslyší jeho hlas, je zvláštní. O to víc pak fakt, že neslyší vůbec nic. Krátce po objevení obou skupin s rozdílným myšlením si začali jednotlivci vzájemně vysvětlovat, jak to vypadá uvnitř jejich hlavy.
Jaké to je, když uvnitř neslyšíte nic
„Takže když po tobě šéf chce, abys něco udělal, když už jsi chtěl jít domů, neřekneš si v duchu něco o volech, zatímco navenek říkáš, že je to ok?“ zeptal se jeden z uživatelů. Jiný s přezdívkou Vadermaulkylo odvětil: „Když po mně chtějí něco, co nechci, prostě cítím jen trochu frustrace, ale to je všechno. Neříkám si k tomu nic v duchu.“ Ostatní následně potvrdili obdobné zkušenosti. Nevedou se sebou žádné hovory, jen cítí konkrétní emoce.
Kdykoli musí komunikovat slovy mimo svou hlavu, potřebují přeložit to, co si myslí, a je to náročné na čas a energii. Proto výrazně preferují psanou komunikaci, protože si mohou všechno v klidu připravit. Okamžitá slovní reakce je pro takové lidi velmi náročná. Pokud situace vyžaduje například telefonní hovor, připravují se co nejvíce dopředu včetně potřebných slov. Při normálním hovoru musí dělat dlouhé přestávky.
Jaké to je mít vnitřní monolog
„Myšlenky jsou slova,“ píše uživatel merewautt, „nedovedu si představit, že by myšlenka nebyla slovní konstrukce. Všechny moje myšlenky jsou citově zabarvené, ale všechny jsou slova.“ Nedovede si představit například vztek bez jeho myšlenkového procesu. Mnoho lidí uvádí, že určitý pocit je neodlučně spjat s vnitřním monologem s řevem a četným nadáváním. A nedovedou si představit, že by cítili emoce bez tohoto doprovodného jevu.
Merewault také podotkl, že právě díky tomu se dějí tzv. freudovská přeřeknutí. Tedy situace, kdy plánujete něco říct, ale myslíte si něco jiného a selže vám „filtr“. Pak je z toho podivné přeřeknutí, které ale odhaluje skutečné myšlenky člověka. Lidé bez vnitřního hlasu se také ptali, zda skupina s monologem prochází životem s podobnými komentáři jako ve filmu Deník Bridget Jonesové. Upřímně, asi tak nějak to v reálu vypadá.
Co na situaci říká věda?
Podle vědeckých studií to vypadá, že většina lidí kombinuje oba typy myšlenek, tedy slovní i čistě emoční. Malý průzkum z roku 2011 zkoušel získat přesnější obrázek toho, co si lidé myslí. Skupině studentů dali pagery, a když dostali studenti signál, měli si zapsat, co se jim zrovna honí hlavou. Takhle to probíhalo několik týdnů, aby si na to zvykli. Pak pokračovali dále za účelem přesného zobrazení jejich myšlenkového dění.
Celkově zažily subjekty vlastní vnitřní mluvu ve 26 % všech případů. Existovaly ale značné individuální rozdíly. Někdo například nikdy nezažil vnitřní promluvu, další účastník ji měl v 75 % všech myšlenek. Průměrný výskyt napříč vzorkem byl asi 20 %. Z toho plyne, že vnitřní promluva je jedním z myšlenkových projevů, ale není automatická. Někdo si pro sebe zkrátka povídá hodně, někdo to nikdy neprováděl a u jiného jde pouze o občasný jev.
Povídáte si sami se sebou, nebo přemýšlíte jinak?
Zdroj: IFLScience
Tiskové zprávy
|
PŘEČTENÍ: 8116
Historie a kultura
|
PŘEČTENÍ: 11193
