Optická iluze je fenomén starý nejspíš jako samo lidstvo. V základu jde o matoucí nebo nesprávné vnímání okolní reality. Něco vidíme, jenže náš mozek si to vyloží zcela jinak.
Podstatným faktorem u optických iluzí je také to, že naše mysl si to, co vidíme, doplňuje a kompletuje. Tím pádem to pak mozku dává smysl. Ostatně celé naše vnímání je jen součin signálů, které přichází do mozku. Ten totiž nemá s vnějším světem přímý kontakt. Díky tomu můžeme někde snadno vidět i to, co tam vůbec není. Přikládáme viditelným věcem vlastní význam, jako když vidíme například zvíře v mracích.
Matení tvarem či barvou
Toto je nejčastější princip, na kterém jsou optické klamy založené. Obecně k iluzím dochází skrze zrakové receptory, kterých má sítnice oka asi 130 milionů. Ty jsou mezičlánkem spojeny do zrakového nervu, který má ale slepé místo. V prostoru, kde nerv oko opouští, jsou asi dva milimetry bez jakýchkoli receptorů, a právě to způsobuje možné zkreslení našeho vnímání. Příjem vjemů je pak souborem čisté chemie a fyziky.
Naše oko – což je vlastně výčnělek mozku – přijímá z okolí elektromagnetické vlny. Ty pak receptory mění na stimuly, které nervy vedou dále do mozku. Jak bylo zmíněno, mozek nemá přímý kontakt s okolním světem, je nucen spoléhat se jen na to, co se k němu dostane skrze nervovou soustavu. Vyhodnocení signálu mozkovou kůrou dává teprve dohromady to, co je pro nás vnímáním. Hodnocení stimulu pomáhají jak předchozí zkušenosti, tak další informace.
Skupiny iluzí
Základem na tomto poli je iluze tvaru, například tzv. zdánlivé zkreslení. Při něm vnímáme stejné vzdálenosti jako rozdílné, což dovoluje vytvořit perspektivu tam, kde neexistuje. Sem patří klamy založené na kontrastu délek, velikostí nebo iluze úhlů. Možná nejznámější je Fraserova spirála. Ta tvrdí oku, že vidí spirálu, přitom jde jen o kruhy. Celé této skupině klamů napomáhá volba vhodných barev, které vytvářejí kontrasty a způsobují matení.
Velmi populární iluze pohybu má několik příčin vzniku. Jsou jimi hlavně asymetrické přechody kontrastu, jasu, tvarové uspořádání a taky bezděčné oční pohyby. Pohyb totiž vyvolává jen náš mozek. Působení obrazů na sítnici má určitou míru zpoždění, horní hranice je desetina sekundy. Jakmile je překročena frekvence 18 obrazů za sekundu, spojí se dohromady a vnímáme je jako pohyb. Čím více obrazů, tím je pohyb plynulejší. Tak co, ošálily obrázky vaše vnímání?
Zdroj: BrightSide
Technika
|
PŘEČTENÍ: 27361
Historie a kultura
|
PŘEČTENÍ: 29981
Technika
|
PŘEČTENÍ: 29872
