Japonští mniši, kteří takto obětovali sami sebe své víře, byli velmi odhodlaní. Jedná o praxi jedné ze škol buddhismu, která vede k mumifikaci zaživa.
Klima v Japonsku není mumifikaci coby procesu zrovna nakloněno, hlavně kvůli vlhkosti. Nejsou tu žádné močály a rašeliniště, žádné vyprahlé pouště jako v Egyptě, kde není kapka vody. Ani alpské vrcholy oděné celoročně do nánosů ledu. A místní léto je sice horké, ale taky vlhké. Jenže i přesto skupina buddhistických mnichů v jedné ze sekt objevila způsob, jak toho dosáhnout. Tentokrát skrze velmi pečlivý asketismus.
Jak se stát zaživa mumií
Mumie máme nejvíce spojené s Egyptem, ačkoli k tomuto procesu docházelo i v jiných dobách a na mnoha dalších místech. V zásadě kdekoli se sešly správné podmínky, mohlo se každé mrtvé tělo stát mumií. A důraz je zcela záměrně kladen na slovo mrtvé. Jenže mniši ze sekty Shingon na tento cíl pečlivě trénují ve stínu velmi posvátného horského vrcholu. Konkrétním místem je hornatá severní prefektura Yamagata, kde tato sekta přebývá.
Mezi léty 1081 až 1903 se minimálně 17 mnichů úspěšné dostalo ze živého stádia do formy mumie. Těch úspěšných případů bylo nepochybně více, nicméně některé mumie nebyly v horských hrobkách nikdy nalezeny. Sekta navazuje na postup mnicha z 9. století jménem Kōbō Daishi, který tuto školu založil v roce 806. Jeho životopis uvádí, že v momentu smrti roku 835 nezemřel, ale vstoupil do hrobky a dosáhl nyūjō, hlubokého stavu meditace.
Navázání na zakladatele
O zopakování postupu se pokusili mnozí, jenže objevit správný postup trvalo údajně 200 let. Mniši věří, že tímto postupem překonají smrt a vstoupí do věčné meditace. Proces samotný je velmi náročný a dlouhodobý, protože příprava zahrnuje minimálně tři roky před samotnou smrtí. Tisíc dní se dieta mnichů omezuje jen na to, co se dá najít v horách, tedy ořechy, pupeny nebo kořeny stromů. Mohou to být i bobule, kůra stromů nebo jejich jehličí.
S příchodem pocitu smrti je mnich pohřben v jámě, odkud má pouze škvíru na dýchání a sedí v úplné tmě. Zde dále medituje a občas zazvoní na zvoneček, aby oznámil, že je naživu. Když zvonění ustane, je potvrzena smrt, ventilace ucpána a hrobka zapečetěna. Po tisíci dnech je tělo opět zkontrolováno. Pokud má známky rozkladu, je pohřbeno jinam s drobným obřadem. Pokud se nerozložilo, je označeno jako pravý sokushinbutsu a uchováno.
Zdroj: AtlasObscura
Tiskové zprávy
|
PŘEČTENÍ: 46617
Tiskové zprávy
|
PŘEČTENÍ: 45909
Historie a kultura
|
PŘEČTENÍ: 48986
