Pro záchranu našeho živočišného druhu by při celosvětové katastrofě bylo potřeba překvapivě málo lidí. Záleží to samozřejmě na mnoha dalších okolnostech.
Scénářů zániku světa není zase tolik. Může nás zachvátit nukleární válka a následná jaderná zima. Planeta se může dostat do kolize s opravdu velkým asteroidem. Kromě samotné katastrofy se nabízí ještě otázka přežití lidstva jako druhu. Tedy nejen zachování civilizace, ale reálná hrozba vyhynutí druhu Homo sapiens. Podrobný rozbor okolností přináší výzkum profesora Camerona Smithe z univerzity v Oregonu.
Zamrzlé léto a totální hladomor
V první řadě je třeba mít na paměti, že rozdílné katastrofy vytvoří zcela odlišné podmínky pro přežívání. Co se týče jaderného konfliktu, který je poměrně reálnou možností, nejde ani tak o samotné detonace bomb. Mnohem horší by totiž byl dlouhodobý efekt radiace a vliv na potravinový řetězec. Pokud neexistují jeho základní složky, nemohou se nasytit horní patra. Pokud se ale budeme soustředit jen na otázku zachování druhu, je nezbytné množství přeživší populace poměrně malé.
Nota bene ve srovnání s dnešním obyvatelstvem, které na zemi činí asi 7,8 miliard lidí. Jak podotýká profesor Cameron Smith z katedry antropologie, mnoho stovek let se dá přežít se skupinou o několika stovkách jedinců. Mnoho drobných populací právě o tomto počtu přežilo po celá staletí, dokonce i tisíce let. Jeho výzkum pracuje s ranými civilizacemi a kolonizací dalšího prostoru, což mu dává dobrý vhled do našich šancí právě při apokalypse.
Zranitelnost především u velkoměst
Co by se v základu stalo, je rozpad a roztříštění velkých aglomerací. Dnešní velkoměsta potravu dovážejí externě a jsou zcela závislá na elektřině. Přeživší populace by se tudíž prakticky okamžitě rozptýlila při hledání zdrojů. To se podobá situaci v raném neolitu před 12 000 lety, kdy lidé začínali s farmařením. Tehdy byl svět poset malými vesničkami s populací sahající od několika set do přibližně tisícovky lidí.
Šlo o dosti nezávislé populace, existovaly ale i příbuzenské vztahy mezi jednotlivými vesnicemi. A právě celosvětová apokalypsa je situace, kdy by tento stav nejspíš opět nastal. Tato skupina by se musela vyrovnat s jedním problémem, kterým je interní křížení, tedy plození potomků mezi blízkými příbuznými. To se v zájmu zachování moci během historie běžně dělo u šlechtických rodin, například Habsburků.
Přežití při dostatečné detekci
Šance na přežití apokalypsy by se u lidstva výrazně zvýšily, kdyby dokázalo takový stav předvídat a připravit se na něj. Základním faktorem pro zachování populace je její izolace od vnějšího vlivu, který na ni může negativně působit. Během pandemie se například perfektně izoloval Nový Zéland nebo Austrálie. Jednou z možností je mít po Zemi kryty proti takovému riziku, něco jako sklad semen v Norsku. Ten udržuje semena plodin v bezpečí uvnitř hory.
Ještě dalším krokem by bylo zařízení takového úkrytu někde ve vesmíru. Lidé by se pak drastickému scénáři vyhnuli únikem v připraveném modulu. Ale jak velkou skupinu by bylo nutno takto transportovat? Stačilo by 98 lidí a cesta například na Proximu Centauri by za současných možností trvala 6 300 let. Šlo by ovšem o 98 vybraných jedinců, kteří by spolu nebyli jakkoli příbuzní právě kvůli genetické diverzitě.
Předem připravená skupina
Tito vybraní jedinci by už předtím museli být pečlivě monitorováni, stejně tak jejich vzájemné křížení během cesty. Podléhalo by v zásadě přísným vzorcům a omezením. Bezpečnější volbou by ovšem byl rozsáhlejší celek o počtu asi 500 lidí. To by znamenalo mnohem větší možnosti vzájemných propojení. Taková lidská „záloha“ by měla dobrou šanci na to osídlit následně planetu zdravým potomstvem.
Smith argumentuje proti minimálním skupinám analogií s letadlem na trase do New Yorku. Když totiž nastoupíte na palubu běžné komerční linky, nechcete, aby pilot měl paliva akorát. Je potřeba, aby stroj měl nějakou rezervu pro případ problémů. Stejnou rezervu potřebuje lidská populace v případě jasného rizika apokalypsy. Problém by samozřejmě nastal v případě, že taková hrozba zničí právě onen modul pro únik.
Co si o záměru výběru vzorku myslíte?