Krvavé rituály doby kamenné: Usekané paže a brutální mučení překvapují vědce

Dvě pravěké jámy vydaly vzorec, jaký evropský neolit nezná: těla, extrémní násilí a stále stejná levá paže. A právě tady začíná problém s titulky.

Autor: Ryan Somma - licence CC BY-SA 2.0

Přehnaný titulek? V Alsasku opravdu našli těla vedle oddělených levých paží. V Achenheimu leželo šest těl a čtyři levé paže, v Bergheimu osm těl a sedm paží. Už tahle čísla nutí číst opatrněji než běžný hororový titulek.

Levá paže se vrací tak často, až to nevypadá náhodně

Dvě jámy. Jeden znepokojivý vzorec. Podle studie v časopisu Science Advances a staršího popisu lokality v časopisu Antiquity leželo v Achenheimu šest jedinců a čtyři samostatné segmenty levých horních končetin, zatímco v Bergheimu osm jedinců a sedm levých horních končetin. Právě skoro obsesivní návrat jediné končetiny dělá z nálezu něco, pro co autoři v evropském neolitu neznají paralelu.

Kosti mluví jasně. Výklad už méně. Na kostech badatelé vidí extrémní zranění, čerstvé zlomeniny a oddělené levé paže, v Bergheimu antropologický popis v časopisu Antiquity uvádí i sečné stopy a zlomeniny pažních kostí vzniklé při amputaci. To je fakt. Když ale autoři mluví o trofejích po vítězství, zajatcích nebo oslavách vítězství, už vstupují do nejpravděpodobnější interpretace, ne do jistoty vyčtené přímo z kostí.

Novinka navíc neleží v tom, že by se masakr objevil až teď. Když jsem pro VědaŽivě prošla práci v Science Advances, vyšlo z ní něco jiného: nová je hlavně reinterpretace a chemická analýza původu obětí. A ještě jedna brzda proti přifouknutí: číslo 82 v té studii neoznačuje mrtvé z obou jam, ale celý srovnávací soubor lidských vzorků z více alsaských lokalit. Právě tady se láme otázka, kterou titulek sám nezodpoví: jak vědci poznali, odkud ti lidé přišli?

Chemie ukázala, že část obětí nejspíš nepřišla odtud

Chemie kostí posunula příběh dál. Tým ve Science Advances použil multiizotopovou analýzu, tedy chemické stopy v kostech a zubech, podle nichž vědci odhadují původ, stravu a pohyb člověka. Porovnal 82 lidských vzorků s izotopovou mapou vytvořenou i z 53 zvířat a 35 rostlin. Výsledek ukázal rozdíly mezi oběťmi z jam a běžně pohřbenými místními lidmi, hlavně v dusíku, síře a části ukazatelů mobility. Závěr proto zní střízlivě: část obětí nejspíš nebyla zdejší.

Tohle navíc nepatří do světa „jeskynních lidí“. Šlo o neolit, tedy mladší dobu kamennou a čas prvních zemědělců, v Horním Porýní mezi lety 4295 a 4165 př. n. l., jak uvádí primární studie. Region už tehdy znal větší osady i opevnění. Podobně starý středoevropský kontext připomíná i Akademie věd ČR, která u českého území popisuje osady prvních zemědělců s dlouhými domy. A když studie zmiňuje Pařížskou pánev a okruh BORS, myslí tím širší oblast a kulturní prostředí, odkud mohly do Alsaska přicházet jiné skupiny.

Nejčitelnější rekonstrukce proto míří k demonstraci moci. Autoři v práci ve Science Advances soudí, že Achenheim nejspíš ukazuje násilí předvedené v centrálním prostoru komunity, tedy cosi jako politické divadlo po vítězství. Jenže ani tady věda nezavírá spis. Když jsem ve VědaŽivě četla i jejich opatrné dodatky, zůstaly otevřené další možnosti: kolektivní trest uvnitř skupiny nebo oběť sociálních vyvrženců. Právě ve chvíli, kdy nález začne působit jako hotový filmový příběh, je nutné znovu oddělit chemii kostí od rekonstrukce scény.

Největší chyba je zaměnit násilí za jistý scénář

Usekané paže tak nepůsobí jako nahodilá řež. Působí jako znak. Oxfordské shrnutí výzkumu i samotná studie čtou nález spíš jako ritualizované poválečné jednání, které mělo posilovat soudržnost vlastní komunity a vymezit nepřítele. „Doba kamenná“ tu proto neznamená chaotické barbary, ale organizovaný svět zemědělců, který uměl násilí proměnit ve srozumitelný signál moci.

Tady také končí slovo „mučení“. Autoři pracují hlavně s pojmy overkill, tedy nadměrné násilí přesahující samotné zabití, mutilation a trophy taking, nikoli s prokázaným mučením obětí v obou jamách. Kosti bezpečně dokazují extrémní násilí a oddělené levé končetiny. Neprokazují ale samy o sobě přesný scénář, v němž by někdo mohl s jistotou mluvit o doloženém mučení. Právě tohle rozlišení jsem ve VědaŽivě považovala za nejdůležitější brzdu proti laciné senzaci.

Nejsilnější verdikt proto zní paradoxně střízlivěji než titulek. Bezprecedentní není „dokázané mučení“, ale už samotná kombinace téměř celých těl, extrémních zranění a samostatně uložených levých paží, kterou badatelé v evropském neolitu dosud neznali. A jestli na tom něco skutečně mrazí, pak ne hororová kulisa, ale fakt, že už první zemědělci dokázali udělat z lidského těla veřejný jazyk moci.