Jak náš mozek vytváří bolest a co se s tím dá dělat: Hlavu můžeme ošálit, abychom ji cítili méně

Životní zkušenost nás totiž naučila, že bolest je základní varovný systém. Jde o typ alarmu, který se „rozezní“ pokaždé, když zažíváme fyzické poškození nebo se k němu schyluje. To ale není všechno, co bolest obsahuje, protože někdy nedává smysluplné informace. Občas je zkrátka trochu pozadu. Naše zkušenost s bolestí nesestává jen ze smyslových informací, ale také z kontextu. Okolností, potřeb a motivací či povědomí o tom, co se kolem děje.

Bolest není stejná jako poškození

V první řadě je bolest indikací poškození těla, není tomu tak ale vždy. Některé věci nás poškodí bezbolestně. Například spálení od slunce nepoznáme, dokud nám nezačnou odumírat kožní buňky. Podobný příklad je rentgen. Když byl vynalezen, všichni s ním „skenovali“ prakticky všechno, co vydrželo dost dlouho nehnuté. Což se v některých případech ukázalo jako trochu moc dlouho a rané oběti umíraly na otravu radiací, aniž by zažívaly skutečnou bolest.

Radiace nebolí, protože cítíme jen to, na co jsou naše buňky vybaveny. Věda už odhalila, že některé buňky jsou citlivé více na tlak, zatímco jiným vadí hlavně teplotní extrémy, případně chemikálie. Aktivita v neuronech citlivých na zranění se jmenuje „nocicepce“ a skrze ni víme, jestli jsme si přivřeli ruku do dveří nebo se spálili o horkou pánev. V roce 2013 se proslavila studie, kde byl popsán neurologický podpis fyzické bolesti.

Pozorování vzorce bolesti v mozku

Tady se ovšem věci stávají zajímavými, protože pacienti hlásí intenzivní bolest bez reálného poškození. Například u dělníka, který šlápl na hřebík – bolel ho každý krok, přestože jeho chodidlo zůstalo jako zázrakem nezraněno. Bolest nevyžaduje poškození tkáně, vlastně nepotřebuje ani tkáň samotnou. Řeč je o fantomové bolesti amputovaných končetin, zde je jedním z vysvětlení poškození nervů poblíž zranění. Je to něco jako zvonění telefonu, kdy na druhém konci nikdo není.

iZdroj fotografie: Pxhere

Tkáň se tedy může poškodit bez bolesti, a naopak ne všechno, co vypadá jako bolest, skutečně bolestí je. Ale proč? Protože zkušenost našich těl, vnímání a smyslové vjemy, to vše sestává z mnohem více dílků, než co se nám reálně fyzicky stalo. Náš nervový systém je komplexní síť, jejímž cílem je umět se bez našeho vědomí adaptovat na věci, které se nám dějí. A – což je mnohem důležitější – také na události, které se nám nejspíš stanou a tělo se naučí je očekávat.

Simulovaný model reality

Tohle děláme konstruováním vnitřního modelu reality, který podle doktorky Lisy Feldman Barrett neurologicky detekuje, co se nám nejspíš stane příště či v budoucnu. Něco jako most, který se formuje současně s naší chůzí. Simulace sestává z předchozích zkušeností a momentálního stavu těla. Většinou jsme si toho vědomi jen tehdy, když se predikce splete – například schody jsou výše, než očekáváme. Mozek je tedy vždycky milisekundy napřed.

Dělník s hřebíkem v botě tak byl obětí vlastního mozku. Noha ho bolela, protože veškerý kontext mířil ke zranění. Místo vyčkání na reálné signály začal vnitřní systém „alarmovat“ brzo. Když jde všechno normálně, je falešný alarm umlčen, jakmile náš procesor zjistí, že k žádnému zranění nedošlo. Samozřejmě ale ne všechno funguje pořád tak, jak má. Právě to jsou chvíle, kdy se objevují problémy a mozek vyvolá pocit bolesti i bez příčiny.

Umíme si takhle představit i úlevu?

Funguje to oběma směry a asi nejlepším důkazem je léčba pomocí placeba. Studie například ukázaly, že pacienti, kteří očekávali podání morfia, měli již před jeho aplikací zvýšenou tvorbu vlastních opioidů. Zrcadlová terapie je užívána už od roku 1900 jako léčba fantomové bolesti, syndromu komplexní regionální bolesti i pro rehabilitaci paralýzy u pacientů po mrtvici. Setkala se přitom s výraznými úspěchy.

iZdroj fotografie: Pixabay

Má to ovšem své hranice a bolest nezmizí jen kvůli motivačnímu citátu na Instagramu. Stejně tak funguje paracetamol, i když i dvě piva udělají své. Hlavní je, že bolest je velmi vrstevnatá zkušenost. Často ji z velké části tvoří náš strach a myšlenky, z menší pak reálná příčina. To znamená, že pro reakci na tuto opakující se zkušenost máme mnohem více nástrojů, než si myslíme. Je to naše tvořivost a představivost, ne vždy nutně medikace.

Kdy jste naposled zažili bolest bez reálné příčiny?

Zdroj: TheScientist