Internetovým závislákům na 5 dní odebrali přístup k telefonu i počítači. Experiment pro některé skončil tragicky

Dva chlapci na táboře prochází trasou večerní bojovky a koukají na své telefony. „Teda stezka odvahy je v pohodě, ale bejt mimo dosah wifi už je trochu moc.“ Tento novodobý vtip přesně vystihuje naši posedlost digitálním připojením. Jak dlouho byste vy sami dokázali přežít bez možnosti komunikovat s ostatními? Bez spojení s celým světem? Při položení této otázky řeknou lidé většinou s klidem, že klidně celý den, týden nebo i měsíc.

Televizní projekt a hora pláče

Zaměstnanci britské televize se proto rozhodli provést na toto téma experiment. Chtěli zjistit, jak dlouho je schopen člověk vydržet naprosto sám. A ukázalo se, že většina lidí to dokáže sotva den. Někteří dobrovolní účastníci byli požádáni, aby na dobu 5 dní zapomněli na veškeré moderní formy komunikace. Současně měli tuto dobu strávit ve speciálních místnostech. V nich byla postel, toaleta a 3 zařízení, která nepotřebovala elektřinu.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Žádná televize, žádný internet ani nic dalšího. Studentka si chtěla dokázat, že takovou situace zvládne. Už za pár hodin se začala nudit a plakat. Potom otevřela dopis od manžela, i když si jej chtěla přečíst až v polovině pokusu. Ještě ten den v panice místnost opustila. Svobodná matka sice přežila celých 5 dní, během nich ji však trápila úzkost a následně onemocněla. Televizní moderátor opustil místnost po 1 dni, kdy nevěděl, jestli je den, nebo noc.

Komunikace jako klíčová lidská potřeba

Nejlépe tak obstála blogerka, která strávila v dobrovolné samotě celých 5 dní celkem bez problémů. Hlavně kreslila a zabavovala se mluvením do kamery. Proč je pro nás tedy komunikace vlastně tak podstatná? Člověk je společenský tvor a interakce s okolím je pro něj zcela niternou touhou. Potřebuje vyjadřovat své pocity a stejně tak přijímat vjemy z okolí. V důsledku oboustranné výměny se pak cítí dobře.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Právě nedostatek této komunikace může vést k depresím, úzkostem a záchvatům paniky. Proto voláme například během smutku někomu, kdo je nám blízký. A jen proto, že jsme se vypovídali, se nám uleví. Odsud ostatně pochází přísloví, že „sdílená radost je dvojitá radost, sdílený smutek je poloviční smutek“. Tato komunikace nemusí vést k řešení problémů – a mnohdy to ani není její účel. Podělením se o bolest ji lépe zvládáme.

Pokud je něco zadarmo, jste produktem vy

Pravdou však je, že moderní doba učinila mnoho lidí zcela závislými na okamžité možnosti naprosto jakékoli komunikace. Spolu s dostupností zmizela dovednost využívání a ztratila se také hloubka informací, které vysíláme i přijímáme. A jedním z důsledků této dostupnosti a zároveň prázdnoty je neschopnost být sami. Profesor Jan Sokol problém zmiňoval ve svazku Malá filosofie člověka. Moderní jedinec je na tom tedy stejně jako kuřák.

Respektive jako kuřák, kterému v neděli dopoledne dojdou cigarety. Nemůže je koupit a před sebou má celý den, kdy nemůže holdovat své vášni. Přesně tohle se děje s lidmi, kteří si z digitální komunikace udělali středobod bytí. Stejně jako cukr nebo alkohol se věčná připojenost a dostupnost stává jen jiným druhem drogy. Ostatně je při takto volném čase v prostoru bez rušivých vlivů něco snazšího než si vzít několik knížek?