Dvojčata 29 let žila ve vlastním fiktivním světě a komunikovala jen speciálním jazykem. Pak se rozhodla, že jedno z nich musí zemřít

June a Jennifer Gibbons si spolu povídaly pomocí fiktivního jazyka a často se dokonce pohybovaly naprosto totožně. Byly si navzájem jak největší oporou, tak současně nejtíživějším problémem. Jedné z nich je 59, druhá je po smrti. Narodily se v dubnu 1963 v Jemenu, jejich rodiče však pocházeli z Barbadosu. Šlo o naprosto zdravé holčičky, které byly vzápětí společně s matkou Glorií propuštěny domů. Rodina se pak rozhodla k dlouho plánovanému kroku – emigraci do Velké Británie.

Bez jazyka, přesto v kontaktu

Jen o pár let později se usadili ve Walesu, kde se Glorie starala o domácnost, zatímco manžel Aubrey byl u armády jako letecký technik. Jak však plynul čas, zdálo se, že s dívkami není něco v pořádku – nezačaly mluvit. Rodiče se dokonce zděsili, že mají němé potomky, a rozhodli se navštívit lékaře. Vada řeči se sice našla, ne však natolik vážná, aby promluvu znemožnila. Stejně tak se ukázalo, že dívky rozumí mluvenému slovu.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Během čekání na další testy spolu dívky začaly komunikovat, nikoli však běžným jazykem. Rodiče jejich projev přirovnali k ptačímu cvrkotu, povídaly si velmi rychle. Neznělo to jako cokoli známého, nicméně si dokonale rozuměly. „Doma spolu komunikovaly pomocí různých zvuků. Bylo jasné, že nemáme doma obyčejné děti,“ konstatoval Aubrey. Později jeden z psychiatrů analyzoval nahrávky rozhovoru a zjistil, že jde o velmi rychlou angličtinu.

Spojeny na více úrovních

Jak dívky rostly, rodiče si všimli, že jsou stále uzavřenější. Nikoli ovšem jednotlivě, působily spíše jako vlastní uzavřený ekosystém. Všechna jejich pozornost se upírala jen na sebe navzájem, okolní svět prakticky neexistoval. Angličtinu ignorovaly, s jinými lidmi se vůbec nebavily, četly a psaly jen z vlastního rozhodnutí. Poměrně děsivé bylo, že se často pohybovaly v plné synchronizaci a naprosto totožně, přitom zcela bez důvodu.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Ve škole čelily jako dívky, a navíc jediné černošky neustálé šikaně. Své emoce si pak zapisovaly do deníků, kromě toho psaly také fiktivní příběhy. June si jednou zapsala: „Někdy se probudila a byla mnou. A pak jsem se probudila já a byla jsem jí. Říkaly jsme si: Vrať mi mé já! A když mi ho vrátíš, vrátím ti to tvé.“ Dr. John Rees na zvláštní dívky upozornil ve škole. Chovaly se jako panenky, nereagovaly na zákroky ani necítily injekce.

Věčné studium, žádná diagnostika

Lékaři nejrůznějšího druhu sledovali dvojčata prakticky celý jejich život, diagnostikovat je ale nedokázali. Dívky strávily roky psaním příběhů a vymýšlením her. Pak se také rozhodly ukázat svoji temnou stránku. V pubertě napadaly lidi, vykrádaly obchody a zapalovaly je. Dostaly se do psychiatrické léčebny, kde strávily 11 let. O jejich historii se začala zajímat novinářka Marjorie Wallace, kterou k sobě jedinou pustily. Ta také přišla na jejich pakt smrti.

V nemocnici si obě uvědomily, že pro normální život musí jedna druhou osvobodit – svou smrtí. Volba padla na Jennifer. Ta v březnu 1993 upadla během převozu do jiné nemocnice do kómatu a už se neprobrala. Příčinou byla akutní myokarditida ve věku 29 let. June poté začala normálně mluvit a novinářce přiznala: „Po dlouhém čekání jsem volná.“ June je dnes 59 let, vztah dvojčat nebyl nikdy vyřešen a pro lékaře je dodnes záhadou.

Na kolik dvojčat jste v životě narazili?

Zdroj: DailyStar