Historie „léčby“ lobotomií: Od vrtačky se přešlo k sekáčku na led, místo anestezie pacienta omráčili elektrickým proudem

Obvykle jde o terapie, užívání léků a postupnou změnu vzorců chování. Všechny vyjmenované způsoby i mnohé další přináší každý rok úlevu milionům lidí od jejich psychických problémů. Ještě před 50 nebo 60 lety ale nebyla většina těchto metod dostupná. Rodiny, pečovatelé i pacienti tak naprosto zoufale hledali způsob, jak vyléčit podivné psychické potíže člověka. Hlavně takové, které se vzpíraly čemukoli známému.

Operace lidské duše

V mnoha případech se pak v zoufalství uchylovali k velmi kontroverznímu postupu, který dnes vnímáme jako čirý primitivismus: lobotomii. Při tomto zákroku jsou přerušena nervová vlákna spojující mozkový kmen s ostatními částmi mozku. Cílem bylo ulevit pacientovi od symptomů vážných mentálních poruch jako schizofrenie, bipolární poruchy, OCD, panických záchvatů a vážných depresí. Podle dřívějších lékařů je totiž způsobovala porucha samotného mozku.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Problém byl, že konkrétní mechanismus této poruchy byl věcí čistých dohadů. Podle některých hlasů šlo u pacientů s těmito symptomy o rozdíly na naprosto základní úrovni. Jejich mozky se tedy měly vyvíjet jinak než u zdravých lidí. Jiná škola přišla s tím, že mozky nemocných byly strukturálně totožné s těmi zdravými. Teprve odlišné myšlenky však přivedly neuronové okruhy do smyček, které lze zničit jen jejich fyzickou likvidací.

Dvě verze podle prostředků

Moderním vědcům je jasné, že to není ten případ. Je však třeba mít na paměti, že v té době neexistovaly diagnostické metody jako fMRI nebo CT skeny. Jakákoli hypotéza tedy mohla být pravdivá, protože neexistoval způsob, jak ji ověřit. Pokud vám to zní jako mizerné odůvodnění pro provedení jakékoli operace, pak máte pravdu. Hlavně pro operace, jako je lobotomie. Ta byla původně prováděna na sále s pacientem pod účinkem anestetik.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Do přední i zadní části lebky byly vyvrtány otvory, následně byl injekčně vpraven alkohol, který rozpustil bílou hmotu. Ač vypadá už tak strašně, jejímu průkopníkovi Walteru Freemanovi to nestačilo. Protože sanatoria a další instituce prostředky zrovna neoplývaly, ne každý si mohl dovolit právě popsaný proces. Přišla tedy na řadu verze, kterou mohl provést prakticky každý a stačil k tomu sekáček na led. Respektive nástroj, který se mu opravdu hodně podobal.

Dvě rány vedle nosu a poslední zákrok

Ten umístil „školený“ pracovník do rohu oka a údery kladiva se jím dostal až do zadní části lebky. Pak jím ještě zakroutil, aby zničil veškerou dostupnou mozkovou hmotu. Poté bodlo vytáhl a opakoval to u druhého oka. Nebyla potřeba anestezie, většinou byl pacient omráčen elektřinou. Celá operace za těchto podmínek zabrala asi 10 minut. Hodně ošklivé, že? I tak to ale pro mnoho rodin byl jediný způsob, jak se alespoň pokusit vyléčit své blízké.

Lobotomie vyšla z módy, jakmile byly vyvinuty první antipsychotické léky. Ty mají podobné efekty jako operační zákrok, současně však menší riziko trvalého poškození mozku. Walter Freeman to částečně nebral na vědomí a pokračoval v propagaci své metody. Poslední lobotomii provedl v únoru roku 1967. Pacientkou byla Helen Mortenson, která krátce nato zemřela na krvácení do mozku. Její smrtí skončila i Freemanova lékařská kariéra.