852 mrtvých na dně Baltu. Český potápěč opakovaně sestoupil k vraku Estonie a říká, že oficiální verze nesedí

Noc z 27. na 28. září 1994 si vyžádala 852 životů. Třicet let poté se český potápěč a státní expertízy přou o totéž poškození, a čtou ho přesně naopak.

Foto: Blahaaaaaaaa69420 - licence CC BY-SA 3.0

Jindřich Böhm sestoupil k vraku trajektu Estonia v hloubce kolem 75 metrů v rámci mezinárodní expedice v roce 2000. Viděl příďové zámky, nákladovou rampu, odřezal vzorky kovu. A vrátil se s přesvědčením, které od té doby opakuje na přednáškách, v rozhovorech pro Český rozhlas i v české přednášce nazvané příznačně „Případ Estonia, kdo chce utopit pravdu?“. Podle něj zámky držící příďová vrata neutrhly žádné vlny. Někdo je odstřelil.

Co Böhm tvrdí, že na vraku viděl

Böhm se vrakovému potápění věnuje přes dvacet let. Estonia je jeho dlouhodobé téma. Veřejně doložené jsou minimálně dva sestupy k vraku; starší pozvánky na jeho besedy mluví neurčitě o „několika ponorech“. Podstatné je, co popisuje jako nález.

V rozhovoru z roku 2017 mluvil o „stopách po explozi“ v místech zámků a rampy, o dírách „na místech, kde neměly být“ a o tom, že tým odřezal vzorky kovu a nechal je analyzovat. Podle jeho slov čtyři z pěti laboratoří potvrdily explozi „zevnitř ven“. Samotné laboratorní protokoly ale ve veřejně dostupných zdrojích dohledatelné nejsou – existuje jen Böhmovo převyprávění výsledku. To je zásadní rozdíl. Tvrzení o explozi dnes stojí na osobní interpretaci potápěče, nikoli na otevřeně ověřitelném důkazu.

Co říká nejnovější státní expertíza

Estonský, švédský a finský bezpečnostní úřad zveřejnily 16. prosince 2025 závěry předběžného posouzení, které reaguje právě na typ pochybností, jaké Böhm a jemu podobní kritici roky opakují. Závěr je jednoznačný:

• Příďový vizor selhal působením vln, otevřela se nákladová rampa, voda rychle zaplavila palubu pro vozidla a loď se převrátila.
• Na pravoboku vraku nejsou známky exploze ani kolize s jiným plavidlem.
• Rozsáhlé poškození pravoboku (nejméně 4 metry široké a 22 metrů dlouhé) vzniklo kontaktem trupu s mořským dnem po potopení.
• Není důvod znovu otevírat bezpečnostní vyšetřování z roku 1997.

Navíc v roce 2024 laboratoř Element Materials Technology ohledala vyzvednutou nákladovou rampu a nenašla nic, co by odporovalo scénáři kolapsu příďového uspořádání. Jediná pozoruhodná odchylka: zámkové háky rampy byly v době nehody pravděpodobně zaklesnuté. I to je spíš technický detail, ne důkaz sabotáže; ukazuje, že vlnové síly dokázaly poškodit mechanismus i v zavřeném stavu.

Proti Böhmově verzi stojí i nezávislá modelová studie konsorcia SSPA z roku 2008, financovaná švédskou agenturou VINNOVA. Ta jako nejpravděpodobnější scénář popsala částečné otevření rampy vizorem, postupné zaplavování paluby pro vozidla a převrácení lodi. Žádný výbuch.

Vojenská elektronika: co je doložené a co domyšlené

Böhmovo podezření nicméně posiluje fakt, který Švédsko dlouho tajilo a přiznalo až v roce 2005. Podle oficiální vládní zprávy švédské ozbrojené síly přepravily na Estonii obranný materiál (elektronické vybavení bez vazby na zbraňové systémy) ve dvou případech: 14. a 20. září 1994. Nikoli v noci potopení. Materiál navíc nebyl výbušný.

Utajování těchto přeprav ale dodnes živí nedůvěru. Švédská armáda přiznala, že obsah dohody s celní správou je tajný, a ochranná lhůta pro zpravodajské informace může dosáhnout až 70 let. To je legitimní důvod k otázkám. Jenže otázka „proč tajili přepravu elektroniky?“ a otázka „co potopilo loď?“ jsou dvě různé věci. Doložená utajenost se týká vojenského nákladu, ne příčiny zkázy.

Proč je spor hlavně o výklad, ne o přístup

Dlouho se zdálo, že problém je v nedostatku dat. Vrak je od roku 1995 chráněn mezinárodní dohodou Estonska, Finska a Švédska jako místo posledního odpočinku. Finský zákon zakazuje potápění v chráněné oblasti s trestem až rok vězení. Böhmova expedice z roku 2000 operovala v právní mezeře: vrak leží v mezinárodních vodách a Německo ani USA, odkud pocházeli členové týmu, tehdy nebyly dohodou vázány.

Od roku 2020, kdy dokumentaristé zveřejnili nové záběry poškození pravoboku, ale situace vypadá jinak. Státní úřady provedly sérii průzkumů pomocí dálkově ovládaných robotů, 3D skenů a fotogrammetrie. Data existují. Spor dnes nestojí mezi „nic nevíme“ a „vše je vyřešeno“. Stojí mezi osobní terénní zkušeností potápěče, který interpretuje poškození jako explozi, a rostoucí sadou státních i nezávislých expertíz, které totéž poškození čtou jako mechanické selhání a kontakt se dnem.