Věčný oheň je popsán v nejedné historické kronice. Vědci se nedokážou smířit s tím, že by něco takového popřelo veškeré zákony fyziky.
Historie zná ale četné případy, kdy oheň hořel prakticky nekonečně dlouho, a to bez jakéhokoli lidského zásahu. Právě to jsou věčně hořící lampy starověkých chrámů. Jde o produkt božích sil, ďábelský nebo magický artefakt? Nebo „jen“ ztracenou a vysoce pokročilou starověkou technologii, která zmizela v propasti času? Jak naši předkové poznali tajemství věčného ohně a můžeme tento postup replikovat i dnes?
V hrobkách, výklencích a na oltářích
Věčně hořící lampy v různých podobách zaznamenali odlišní kronikáři v nejrůznějších částech planety. Kupříkladu řecký historik Plútarchos popisuje v jednom ze spisů tajemnou lampu, která hořela nade dveřmi egyptského chrámu Jupitera Ammona. Byla přitom na volném prostranství, nedokázal ji ale zhasnout ani prudký vítr, ani silný déšť. Podobné informace pak existují o lampách na oltářích v chrámech v Arménii.
V 6. století za císaře Justiniána narazili jeho válečníci ve výklenku nad branou na hořící lampu, která byla zručně ukryta před vnějšími vlivy. Podle nápisu byla zapálena na počátku 1. století, tento plamen tedy hořel 500 let. Nakonec ho rozbili právě nešikovní vojáci. Hrobka syna krále Evandera Pallase nedaleko Říma obsahovala lampu, která hořela dokonce 2 000 let. Nebylo možné ji uhasit ani vodou, ani prudkým pohybem vzduchu.
Nástroj moci i ďáblova mechanika
Právě tato ovšem zhasla poté, co byla z misky vylita velmi zvláštní tekutina. I takových odkazů obsahují starověké prameny velké množství. A pro moderní vědce je velmi obtížné smířit se s myšlenkou, že existují naprosto mimořádné objevy dokazující, že věčný plamen byl kdysi naprosto běžná věc. I středověk obsahuje podobné záznamy, prakticky všechna taková světla ale zničili pověrčiví kopáči, nájezdníci nebo vandalové.
Zkazky o lampách ovšem středověkem nekončí, objevují se i během renesance. Pro mnohé je to pak věc posvátná, pro jiné zase ďábelské kouzlo nebo pekelná machinace. To se týkalo například svatého Augustýna. Věčnost hoření ovšem přitahovala také mocné osoby, nejen vědce. O legendárním vládci Říma Numovi Pompiliovi napsali, že během života komunikoval přímo s bohy, a ti mu svěřili právě tajemství věčného ohně.
Pro potřeby mrtvých
Podle tradice starých Egypťanů, Řeků i Římanů potřebovali mrtví stále světlo, aby jim osvětlovalo cestu do Údolí stínů. Před zapečetěním hrobky byla proto dovnitř vložena nehasnoucí lampa. Plnila také funkci obětiny pro boha a měla zahánět zlé duchy – prostě všechno v jednom. Když lidé hrobku po stovkách let otevřeli, našli světlo v naprosto perfektním stavu. Například v hrobce boháče, který zemřel kolem 4. století.
Podle některých zdrojů šlo o hrobku Konstantina Chlora, otce císaře Konstantina. V Indii se v Himálaji nachází starověký chrám Jwala, jehož stěny svítí mystickým modrým světlem. Samotné jméno „Jwala“ znamená „plamen“. Místní oheň měl hořet po celou známou historii a zmínky podle vědců pochází asi od 170 středověkých autorů. Tito starověcí i středověcí mudrci ovšem dělali vše pro to, aby znalosti těchto nástrojů utajili.
Jaké starověké chrámy se vám podařilo navštívit?