Během 20 let existence zaměstnanci tajné toxikologické laboratoře NKVD zavraždili několik stovek obětí. Testovali na nich nejrůznější jedy i „sérum pravdy“.
Speciální toxikologická laboratoř Sovětského svazu existovala více než 20 let. Za dobu své existence vystřídala několik řídících pracovníků a rovněž byla několikrát reorganizována. Až donedávna nebyly o její činnosti dostupné téměř žádné informace. Ve světle uniklých dokumentů a svědectví je však dnes zřejmé, že se v ní odehrávaly ty největší hrůzy. Byli v ní mučeny a (v zájmu vědy) vražděny stovky vybraných vězňů Sovětského svazu. Na těch byla testována celá řada jedů a později i „sérum pravdy“.
Laboratoř smrti prošla několika reorganizacemi
První zmínky o existenci toxikologické laboratoře, které se později přezdívalo „laboratoř smrti“ či „komora“ pocházejí z roku 1926. V tu dobu měla laboratoř vzniknout na příkaz lidového komisaře bezpečnosti Vjačeslava Menžinského (v letech 1926-1934 působil jako předseda Sjednocené státní politické správy čili OGPU). Laboratoř byla součástí tajné skupiny a byla vytvořena za účelem provádění atentátů na nepřátele Sovětského svazu. Menžinského v jejím čele vystřídal lidový komisař Genrich Jagoda, který laboratoř rozdělil na dvě části.
Nově vzniklá oddělení se nazývala chemické a chemicko-bakteriologické. Jagoda nicméně ve svěřené funkci dlouho nepůsobil – v roce 1936 byl nahrazen Nikolajem Ježovem. (Oba muži byli zastřeleni v roce 1938.) Čtvrtým mužem v čele laboratoře smrti se stal Lavrentij Berija, který přistoupil k její druhé reorganizaci. Celkové fungování svěřil farmaceutovi Michailovi Filimonovi. Do čela prvního oddělení uvedl Grigorije Mairanovského a druhé oddělení svěřil Sergeji Muromcevovi.
Mairanovský se v čele svého oddělení „činil“ – za dobu jeho působení se pro laboratoř vžilo označení „Komora“, což evokovalo její uspořádání. Mělo se jednat o jednu velkou místnost s 5 komorami, do nichž téměř každý den přiváděli na smrt odsouzené vězně. Ti byli využíváni pro pokusy, kdy se jejich trýznitelé snažili experimentálně zjistit účinnost a zjistitelnost jednotlivých jedů, hypnózy či drog. Vstup na toto oddělení měl pouze Ministr státní bezpečnosti a 4 nejvyšší důstojníci tohoto ministerstva.
Snaha o nalezení pitvou nezjistitelného jedu
Samotná aplikace jedu zpočátku probíhala jako výstup předstíraného lékařského vyšetření. Vězni byli podrobeni tělesné prohlídce a poté od „lékaře“ dostali „léky“ na své neduhy. Těmi byly různé jedy – například. yperit, ricin, digitoxin, thalium či kolchicin. Oběti umíraly různě, některé zemřely během několika minut, jiné se trápily i dva týdny. Snaha sovětských výzkumníků slavila úspěch, když nalezli jed karbylamincholinchlorid (zvaný taktéž K-2). Oběti, jimž byl aplikován, umíraly do 15 minut a při následné pitvě nebyl jed zjištěn.
V roce 1942 Mairanovský objevil netušené účinky ricinu. Ten v určitých dávkách způsoboval, že subjekty, na nichž byl testován, začaly velmi otevřeně odpovídat na položené dotazy. Poté, co získal souhlas Národního komisariátu vnitřních záležitostí, začal pracovat na novém projektu. Během 2 let se mu podařilo experimentálně docílit „upřímných“ a „pravdivých“ výpovědí. (Ricin se později používal při výsleších zajatců). Po odvolání Mairanovského z funkce v roce 1946 byla laboratoř opět reorganizována. Její činnost poté údajně skončila v roce 1951.
Co si myslíte o činnosti toxikologické laboratoře NKVD?