Hrad Karla IV. v Bavorsku má 112 erbů české šlechty vytesaných do stěn. Pražský kameník je umístil tak, aby přežily i přestavbu
Na ostrůvku řeky Pegnitz kousek od Norimberku stojí hrad Karla IV. Jeho Erbovní sál dodnes hlásá českou moc v kameni, a to stovkou tesaných znaků.
Obsah článku
Městečko Lauf an der Pegnitz leží ve středních Frankách, necelé tři hodiny jízdy autem z Prahy. Místní mu říkají Wenzelburg, tedy Václavův hrad, a to jméno nezvolili náhodou. Karel IV. ho nechal po roce 1356 vystavět na troskách starší říšské pevnosti jako svou vedlejší rezidenci. Uvnitř se dochovala místnost, jakou v samotných Čechách nenajdete: stěny pokryté barevnými reliéfy erbů zemí, biskupství, měst a šlechtických rodů Koruny české. Rožmberkové, Šternberkové, Valdštejnové, Pernštejnové. Celá politická elita Karlova království vytesaná do pískovce na území, které dnes patří Bavorsku. Podle nás jde o jednu z nejpřekvapivějších českých památek vůbec, a přitom o ní doma ví jen hrstka lidí.
Nové Čechy: Karlův koridor od Prahy k Norimberku
Aby šlo erby v Laufu pochopit, je potřeba se vrátit do poloviny 14. století. Karel IV. kolem roku 1353 získal rozsáhlé državy v dnešní Horní Falci a východních Frankách. Kronikáři i historici je označují jako Nové Čechy, německy Neuböhmen. Panovník sledoval jasný cíl: jeho cesta z Prahy k Norimberku, Würzburgu a Frankfurtu, kde se rozhodovalo o říšské politice, měla vést co nejvíce přes země pod jeho vlastní kontrolou.
Páteří koridoru se stala Zlatá cesta. Vinula se z Prahy přes Plzeň, Tachov, Bärnau, Weiden a Sulzbach až do Laufu a odtud k Norimberku. Podrobný výklad trasy nabízí Historisches Lexikon Bayerns. Obchodníci po ní vozili zboží, císař po ní jezdil za mocí. Podle bavorské správy státních nemovitostí urazil Karel za 32 let vlády tuto trasu šedesátkrát až čtyřiasedmdesátkrát.
Lauf mu sloužil jako poslední zastávka před Norimberkem. Hrad vyrostl mezi lety 1356 a 1360 jako kompaktní vodní pevnost chráněná ze všech stran tokem Pegnitz. Bezpečný nocleh, reprezentativní sídlo i jasný vzkaz bohatému říšskému městu za humny: český král je tu doma.
Česká éra Laufu ovšem netrvala dlouho. Roku 1373 Karel při jednáních o zisku Braniborska postoupil velkou část Nových Čech zpět bavorským Wittelsbachům. Dvacet let české vlády stačilo, aby po ní zůstala stopa, která přetrvala více než šest století.
Erbovní sál jako portrét celého království
Nejcennější poklad hradu skrývá místnost v prvním patře. Na zdech se řadí plasticky vytesané, barevně pojednané a nápisy opatřené erby, jež dohromady tvoří promyšlený obraz Českého království. Šlechta v něm tvoří jen jednu vrstvu. Nad ní stojí země Koruny české: Morava, Budyšínsko neboli Horní Lužice, slezská knížectví. Své místo dostaly i církevní instituce, konkrétně pražské arcibiskupství, biskupství olomoucké, vratislavské a litomyšlské a vyšehradská kapitula. Zastoupena jsou rovněž města, mezi nimi Praha, Vratislav a Kutná Hora.
Ze šlechtických rodů odborná literatura uvádí třeba tyto:
- páni z Rožmberka, ze Šternberka, z Valdštejna a z Vartenberka,
- páni z Pernštejna, z Poděbrad, z Ronova a z Landštejna,
- Zajícové z Házmburka, Biberštejnové, páni z Benešova, z Michalovic a z Rýzmburka,
- páni z Cimburka, z Hrádku, z Mezimostí či z Chlumu.
Pozoruhodné je, co na zdech chybí. Sál podle historika Larse-Guntera Schiera působí výrazně „bohemikálně“, a dokonce v něm schází lucemburský erb Karlova rodu. Panovník se tu neprezentoval jako příslušník dynastie. Ukazoval se jako český král, pevně ukotvený v zemských institucích a mezi předními rody svého království. V blízkosti Norimberka, centra říšské politiky, šlo o mimořádně sebevědomé gesto.
Český původ prozrazuje i práce kameníků. Nápisy u erbů obsahují staročeské tvary místních jmen a bohemismy, které se vloudily i do německých jmen. Kameníci tedy pocházeli z Čech a pražské prostředí, kde tehdy kvetla parléřovská huť, představuje pro takovou zakázku nejpravděpodobnější zázemí.
Hodnotu sálu zvyšuje jeho prvenství. Schier ho považuje za nejstarší dochovaný příklad plastické erbovní galerie v českém kontextu. Starší heraldické výzdoby v Čechách známe převážně jako malby. Řada znaků z Laufu navíc patří k vůbec nejstarším zachovaným vyobrazením daných erbů, některé dokonce ve variantách, o nichž heraldici předtím nevěděli. Odtud pochází i nejstarší dochovaná podoba zemského znaku Horní Lužice.
Vytesáno natrvalo: proč erby přečkaly staletí
Karlovi kameníci znaky do zdi nenamalovali, nýbrž je vysekali přímo do pískovcových kvádrů a teprve potom je kolorovali. Reliéf se tak stal součástí zdiva. Strhnout ho by znamenalo bourat stěnu. Přímý doklad, že takový záměr panovník sledoval, prameny nenabízejí, výsledek ale mluví sám za sebe. Badatelé výzdobu vykládají jako trvalé mocenské prohlášení a obraz Karlových právních nároků.
Hrad v následujících staletích prošel mnoha proměnami a ztratil značnou část gotické podoby. Sloužil úředním účelům, místnosti se přestavovaly a přizpůsobovaly praktickým potřebám. Erbovní sál zmizel pod vrstvami nátěrů a omítek. Právě to zakrytí ho paradoxně ochránilo. Na světlo se znovu dostal až roku 1934, kdy ho objevili za regály tehdejší registratury.
Restaurátoři na něm pracovali v letech 1938 až 1940 a podruhé roku 2014. Čeští odborníci kolem Vladimíra Růžka později podrobili výmalbu rentgenfluorescenční analýze pigmentů a výsledky zveřejnili v časopise Průzkumy památek. Středověká paleta využívala červenou, modrou a černou, dále bílou či stříbro a žlutou či zlato. Moderní doplňky barev se od původní vrstvy dají odlišit díky tečkovanému, tupovanému způsobu nanesení. Pozorný návštěvník tak na vlastní oči uvidí, kde končí 14. století a kde začíná práce restaurátorů.
Proč je hrad v Česku tak málo známý? Leží za hranicí, česká kapitola skončila už roku 1373 a sál byl po staletí neviditelný. Pro veřejnost se naplno otevřel teprve roku 2016. Karlštejn s korunovačními klenoty a relikviemi má navíc v české paměti pevně vyhrazené místo. Lauf zůstal ve stínu, i když jeho výzdoba mluví česky hlasitěji než většina zahraničních památek spojených s Karlem IV. Vedle Laufu přitom Univerzita Karlova v přehledu panovníkovy zakladatelské činnosti uvádí mimo dnešní Česko především braniborské Tangermünde, které Karel začal budovat v posledních letech života.
Výlet do Laufu: otevírací doba, vstupné a cesta z Česka
Z Prahy vede do Laufu po silnici zhruba 267 kilometrů, autem to zabere kolem 2 hodin a 50 minut. Z Plzně je cesta po D5 a navazující A6 kratší, přibližně 150 až 160 kilometrů, tedy necelé dvě hodiny podle provozu. Přímé vlakové spojení chybí; vlakem s přestupy ve Schwandorfu a Hersbrucku počítejte zhruba s 5 hodinami a 45 minutami. Rychlejší bývá autobus do Norimberku a odtud místní spoj, celkem asi 4 hodiny. Vlaky zastavují ve stanici Lauf rechts der Pegnitz. Spoje se vyplatí ověřit v den odjezdu.
Aktuální údaje zveřejňuje město Lauf:
- Otevřeno je od středy do pátku od 13 do 16 hodin a o víkendu od 11 do 16 hodin; v říjnu, listopadu a o svátcích platí vyhlášené zavírací dny.
- Vstupné stojí zhruba 75 Kč, děti do 14 let mají vstup zdarma.
- Komentovaná prohlídka „Po stopách Karla IV.“ se koná celoročně každou neděli ve 14 hodin, trvá asi hodinu a vyjde na 75 Kč. Sraz je před informačním centrem na nádvoří hradu (adresa Schlossinsel 1).
- Sobotní prohlídka celého města začíná ve 14 hodin, trvá dvě hodiny a stojí kolem 125 Kč. Průvodci při ní odemykají i hrad, brusírnu a skalní sklepy.
Samotné městečko stojí za delší zastavení. Historické náměstí lemuje stará radnice, z věže kostela sv. Jana se otevírá výhled na okolí a pod domy na tržišti se táhnou skalní sklepy ze 17. století. Dochovaly se brány Hersbrucker Tor a Nürnberger Tor, Židovská věž i Reichelova brusírna. Řeka Pegnitz kdysi poháněla zdejší mlýny a přinesla Laufu bohatství; připomíná ho Průmyslové muzeum. Rodiny s dětmi ocení audioprůvodce „Co dělal císař Karel IV. v Laufu?“ s dvanácti zastaveními v aplikaci Hearonymus. Hrad je navíc součástí Hradní silnice, zhruba 770 kilometrů dlouhé turistické trasy napříč Německem.