Nauru mělo v 70. letech jedno z nejvyšších HDP na hlavu na planetě. Fosfáty z guána vykopali tak rychle, že ostrov dnes vypadá jako Měsíc

Malý ostrov v Pacifiku byl v roce 1975 podle odhadů druhou nejbohatší zemí světa, hned za Saúdskou Arábií. Pak došel fosfát a s ním i peníze.

Zdroj fotografie: Hadi Zaher / Creative Commons / CC BY-SA 2.0.

V roce 1977 vyrostl v centru Melbourne jednapadesátipatrový mrakodrap. Stál v přepočtu asi 675 milionů korun a nesl jméno země, kterou většina Australanů nedokázala najít na mapě: Nauru House. Majitelem byl ostrůvek o rozloze zhruba 21 kilometrů čtverečních, tedy menší než pražské Kunratice spolu s Chodovem. Žilo na něm pár tisíc lidí a vydělával víc, než si jeho obyvatelé dovedli představit. Podle často citovaného odhadu ekonomky Helen Hughes dosahovalo nauruské HDP na obyvatele v roce 1975 kolem 1,15 milionu korun ročně. Ve světovém pořadí tak drobný stát předstihla jen Saúdská Arábie. O půl století později je střed ostrova rozrytou pustinou, fond pro budoucí generace se rozplynul a rozpočet drží nad vodou hlavně tábor pro migranty, které nechce Austrálie. Nauru tak v miniatuře předvádí, jak vypadá surovinové prokletí dovedené do důsledku.

Ptačí trus za miliardy: odkud se vzalo nauruské bohatství

Základ jmění položili mořští ptáci. Po tisíciletí se na korálovém ostrově hromadil jejich trus a chemicky se proměňoval v podloží. Vznikla fosfátová hornina, klíčová surovina pro výrobu průmyslových hnojiv. Fosfor patří mezi živiny, bez nichž se moderní zemědělství neobejde.

Nauruská ložiska přitom byla výjimečná. Americká geologická služba USGS odhaduje původní zásoby na zhruba 90 milionů tun horniny s průměrným obsahem kolem 39 % oxidu fosforečného. Takovou jakost hledají těžaři jinde marně.

První zásilka opustila ostrov v roce 1907. Desítky let profitovali hlavně cizí správci, po vyhlášení nezávislosti v roce 1968 však stát převzal těžbu do vlastních rukou a zrychlil ji. Do toho přišla 70. léta, kdy ceny fosfátů vyletěly vzhůru. Mimořádně kvalitní komodita, vysoké světové ceny a nepatrná populace dohromady vytvořily statistický zázrak: výnos z každé vyvezené tuny se dělil mezi hrstku obyvatel.

Následoval štědrý sociální stát. Bez daně z příjmu, s vysokými platy ve veřejném sektoru a se spotřebou, která odpovídala spíš ropným šejkům než tichomořským rybářům.

Měsíční krajina na Topside: 80 % ostrova vytěženo

Cenu za tohle bohatství je dodnes vidět z letadla. Podle ročenky USGS o nerostném průmyslu Nauru bylo vytěženo 80 % ostrova. Centrální náhorní plošina, které místní říkají Topside, se proměnila v bludiště jam a holých ploch. Trčí z nich ostré vápencové pilíře, mezi nimiž dřív ležel fosfát. Bagry odvezly všechno, co mělo hodnotu, a zanechaly kostru.

Přirovnání k měsíčnímu povrchu se tu nabízí samo, má ale i tvrdé ekonomické pozadí. Mezinárodní měnový fond konstatuje, že zhruba 80 % území je kvůli těžbě neobyvatelných. Na zemědělství zapomeňte, na výstavbu domů také. Obyvatelé se natlačili do úzkého pobřežního pruhu, který obepíná zničené vnitrozemí.

Těžba přitom úplně neustala. Ještě v roce 2021 ostrov podle USGS vyprodukoval odhadem 260 tisíc tun fosfátové horniny, ovšem převážně ze sekundárních zdrojů, tedy ze zbytků mezi vápencovými útvary. Odborná literatura tyto zásoby odhaduje až na desítky milionů tun. Na návrat zlatých 70. let to podle nás nestačí: objem i kvalita jsou dnes úplně jinde.

Austrálie kdysi Nauru vyplatila kompenzaci za škody způsobené těžbou v koloniální éře. Podle akademického rozboru vývoje ostrova ovšem tyto peníze k plné obnově Topside nikdy nesloužily.

Air Nauru, mrakodrap i muzikál: kam se poděl fosfátový trust

Na první pohled se Nauru zachovalo prozíravě. Zřídilo Nauru Phosphate Royalties Trust, fond, který měl výnosy z těžby uchovat pro dobu, kdy surovina dojde. Myšlenka připomínala kuvajtský či norský model. Provedení však skončilo debaklem.

Fond ovládala úzká skupina lidí a peníze mířily do projektů, jejichž komerční logika pokulhávala:

• Air Nauru: národní aerolinka s drahým provozem a poloprázdnými letadly.
• Nauru House v Melbourne: prestižní mrakodrap s vysokými náklady na údržbu, později prodaný za zhruba 2,1 miliardy korun.
• Nemovitosti v Austrálii a dalších zemích: portfolio, které postupně přestalo vydělávat.
• Leonardo the Musical: londýnský muzikál z roku 1993 o malíři Leonardu da Vincim, symbol finanční lehkomyslnosti.

Výsledek měří neúprosné číslo. Podle analýzy Devpolicy Blogu měl trust v roce 1990 hodnotu zhruba 19,5 miliardy korun, o čtrnáct let později už jen kolem 4,5 miliardy. Tři čtvrtiny majetku zmizely v době, kdy se fosfátové doly vyprazdňovaly.

Pro srovnání stojí za to pohlédnout na sever Evropy. Norský ropný fond měl ke konci roku 2025 hodnotu přes 40 bilionů korun a řídí se pravidlem, že stát smí čerpat pouze očekávaný reálný výnos, nikdy kapitál. Kuvajtský Future Generations Fund podobně omezuje výběry. Nauru mělo fond, chyběla mu však pravidla, dohled a disciplína. Vyčerpání suroviny bylo nevyhnutelné, hloubka pádu podle nás nikoli.

Detenční centrum, rybolov a australské peníze: na čem Nauru stojí dnes

Dnešní Nauru má kolem 12 tisíc obyvatel a ekonomiku postavenou na externích příjmech. Podle zprávy MMF k ekonomice Nauru z roku 2025 tvořilo regionální zpracovatelské centrum, kam Austrálie posílá lidi žádající o azyl, ve fiskálním roce 2025 téměř dvě třetiny vládních příjmů. Ostrov se z exportéra hnojiv proměnil v poskytovatele služby, kterou bohatší soused nechce mít na vlastním území.

Kritika na sebe nenechala čekat. Výbor OSN pro lidská práva v lednu 2025 shledal Austrálii odpovědnou za svévolné zadržování na Nauru, jak připomíná Human Rights Watch. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky popisuje podmínky přesunutých osob jako mimořádně tíživé a dlouhodobá řešení jako nedostupná.

Austrálie přesto vazby utužuje. V prosinci 2024 obě země podepsaly smlouvu, která ostrovu v horizontu pěti let přináší asi 1,5 miliardy korun rozpočtové podpory a 600 milionů korun na policii a bezpečnost. Canberra navíc získala právo spolurozhodovat o angažmá třetích států v bankovnictví, telekomunikacích i bezpečnosti. V srpnu 2025 přibylo ujednání, podle něhož Nauru přijme osoby bez práva pobytu v Austrálii.

Dalšími pilíři jsou licence pro zahraniční rybářská plavidla, granty partnerů a nový mezigenerační fond, do něhož přispívá i Austrálie. Podle australského ministerstva zahraničí dosáhl zhruba 7,5 miliardy korun. Asijská rozvojová banka zmiňuje snahy o diverzifikaci: sekundární fosfát, letecké služby, solární energii či modernizaci přístavu.

Makročísla vypadají slušně. MMF uvádí HDP na obyvatele ve fiskálním roce 2024 asi 310 tisíc korun a regionální přehled Fóra tichomořských ostrovů staví Nauru výrazně nad Fidži, Kiribati nebo Tuvalu. MMF ale zároveň varuje, že taková čísla maskují drahé živobytí a dovozní závislost. Statistika mikrostátu nafouknutá cizími penězi vypovídá o peněženkách domácností jen málo.

Nezdravé jídlo a stoupající moře: dluh, který ostrov splácí dodnes

Z vytěžené půdy nic nevyroste, a tak se téměř všechny potraviny i paliva dovážejí. Jídelníček se během boomu přeorientoval na konzervy a průmyslově zpracované jídlo. Klimaticko-zdravotní zpráva Nauru mluví o „epidemii nezdravého jídla“. Přes polovinu domácností hlásí, že si nemůže dovolit čerstvé potraviny, a 47 % populace se obává nedostatku jídla. Starší diabetologický profil Světové zdravotnické organizace evidoval cukrovku u 28,9 % dospělých a obezitu u 45,1 %.

Další hrozba přichází od oceánu. Lidé i infrastruktura se tísní v pobřežním pásu, kterému stoupající hladina ukusuje prostor. MMF ve scénáři s nárůstem o 66 centimetrů počítá s náklady průměrně kolem 4 % HDP ročně až do roku 2099. Vláda proto prosazuje Higher Ground Initiative, řízený přesun obyvatel a infrastruktury právě na zdevastovanou Topside, a označuje ji za otázku národní bezpečnosti a přežití státu. Adaptační plán rozvrhuje projekt do etap až do roku 2040 za desítky milionů dolarů. Naráží však na vlastnictví půdy, obnovu terénu i omezené kapacity úřadů. Ostrov si tak musí koupit zpět vlastní vnitrozemí, které kdysi prodal po tunách.