Slovo sanktuář zní jako svoboda, ale kytovec zůstává za sítí a závislý na lidech. Oceánská voda mu navíc mění imunitní systém

Uzavření kanadského Marinelandu otevřelo debatu o mořských útočištích pro kytovce. I to nejslavnější přitom podle přezkumu drželo své běluhy přes 92 % času v bazénu.

Zdroj fotografie: Pxhere

Poslední transport opustil Niagara Falls 1. září 2026. Tím se uzavřelo stěhování, které Georgia Aquarium označilo za největší záchrannou přepravu mořských savců v historii: šest transportů za šest týdnů, po souši i letecky, do tří zemí. Třicet běluh a čtyři delfíni z parku Marineland Canada odjeli do amerických a španělských akvárií. Ještě v lednu přitom park kanadskému ministerstvu oznámil, že zvířata utratí, pokud je nebude smět vyvézt. Šest týdnů po dokončení přesunu bylo šest běluh mrtvých. Podle nás právě tahle čísla ukazují, proč si slovo „sanktuárium“ zaslouží stejně přísné prověřování jako kterýkoli betonový bazén. Mořská zátoka za sítí vypadá jako vysvobození. Pro zvíře ovšem zůstává zajetím, jen s jinými kulisami a s novými riziky.

Marineland a 34 kytovců: stěhování, které rozvířilo debatu o útočištích

Rozdělení zvířat proběhlo podle sociálních vazeb, tedy v malých skupinách, kterým chovatelé říkají „subpody“. Šestnáct běluh zamířilo do parků SeaWorld v San Diegu a San Antoniu, deset do chicagského Shedd Aquarium, dvě do Georgia Aquarium v Atlantě. Zbylé dvě běluhy spolu se čtyřmi delfíny přijalo valencijské Oceanogràfic. Kanadská vláda export podmínila závazky přijímajících zařízení, mimo jiné zákazem rozmnožování převezených kytovců.

Bilance k 18. říjnu 2026 je přesto chmurná. Čtyři běluhy uhynuly v Shedd Aquarium, jedna ve Valencii a samec Cyprus v San Diegu. V Oceanogràficu navíc zemřela delfínice Echo. Chicagské akvárium u části uhynulých zvířat popisuje dlouhodobé zánětlivé onemocnění trávicího ústrojí, zhoršené vstřebávání živin i vody a chronické potíže, které podle něj nejspíš začaly ještě před přesunem.

Z toho plyne nepříjemná lekce. Zvířata z Marinelandu přicestovala oslabená a každá další změna prostředí pro ně znamenala zátěž. Pro organismus, který už tak balancuje na hraně, může být stejným rizikem nový bazén jako nová zátoka.

Pixabay

Mořské sanktuárium: život za sítí a rozmražená ryba na každý den

Představa, kterou slovo „sanktuárium“ vyvolává, obvykle končí u otevřeného oceánu. Skutečnost začíná u sítě. Mořské útočiště tvoří zátoka nebo ohrada oddělená od volného moře fyzickou bariérou od hladiny až ke dnu. Zvíře v ní dál potřebuje lidi, a to každý den.

Ukazuje to i nejpodrobněji popsaný plán, kanadský Whale Sanctuary Project v Novém Skotsku. V zátoce Port Hilford počítá s více než 40 hektary rozdělenými na samostatné prostory pro běluhy a kosatky. Projekt vylučuje návštěvy přímo na místě i rozmnožování, což odpovídá zásadám organizace Global Federation of Animal Sanctuaries. Jídelníček ale zůstává akvarijní:

• běluha: 18 až 25 kg rozmražených ryb v potravinářské kvalitě denně,
• kosatka: 45 kg a více denně,
• k tomu navíc: veterinární kontroly, sledování sociálních skupin, možnost zvířata od sebe oddělit a krizové zázemí pro případ nemoci.

Důvod je prostý. Kytovci, kteří vyrostli v zábavních parcích, většinou nedokážou ulovit dost živé kořisti. Z „návratu k přírodě“ se tak stává pečlivě řízená péče ve větším a složitějším prostoru.

Projekt přitom stále existuje hlavně na papíře. Stavební práce oznámil 17. října 2026 a na výrobu a instalaci obvodové sítě i samotné ohrady potřeboval sehnat dalších zhruba 130 milionů korun. Biolog Jason Bruck v textu pro The Conversation, který převzal web Phys.org, konstatuje, že dnes nefunguje žádné sanktuárium pro kytovce se zvířaty přesně podle původních standardů. Sám Bruck uvádí své vazby na Marineland Florida a asociaci AMMPA, která sdružuje provozovatele parků s mořskými savci. Jeho hlavní teze však obstojí i bez ohledu na autora: přínos útočiště je hypotéza, kterou je potřeba ověřit, ne hotová jistota.

Little White a Little Grey: islandské běluhy, které strávily v zátoce 3,4 % času

Nejsledovanější pokus se odehrává na Islandu. Dvě samice běluhy, Little White a Little Grey, přiletěly v roce 2019 z čínského akvária do zátoky Klettsvík na ostrovech Vestmannaeyjar. Podle SEA LIFE Trust měří síťovaný prostor 32 000 m² a dosahuje hloubky až deseti metrů. Na fotografiích to vypadá ideálně.

Přezkum, který v lednu 2025 publikovali Javier Almunia a Marta Canchal, ale popisuje jiný provoz. Běluhy podle něj strávily 92,6 % sledovaného období v klasickém vnitřním bazénu a v zátoce jen 3,4 %. Pobyty venku opakovaně přerušily zdravotní komplikace, technické potíže a počasí. Little Grey ztrácela chuť k jídlu a lékaři u ní zjistili žaludeční vředy. Oba autoři pocházejí z Loro Parque Fundación, tedy z prostředí spojeného s chovem mořských savců. Jejich čísla proto stojí za to číst s vědomím, odkud přicházejí.

Provozovatel situaci popisuje smířlivěji. Obě samice jsou nyní v bazénu návštěvnického centra, kde nabírají sílu a výdrž a zlepšují své dovednosti. Zázemí v zátoce se upravuje a s návratem se počítá nejdříve v roce 2027. Obě verze se však v podstatném shodují: nejznámější otevřené útočiště pro kytovce dnes využívá svou nejsilnější kartu, tedy moře, jen výjimečně.

Imunita v moři: stres, patogeny a paraziti za propustnou sítí

Přesun do oceánské ohrady pro zvíře znamená nejen víc vody, ale i úplně jiné mikrobiální prostředí. Bruck vyjmenovává rizika, která v betonové nádrži téměř nehrozí: nové patogeny a parazity pronikající sítí, neznámé organismy, odlišnou chemii vody, oceánský hluk, proudy a bouře. K tomu teoretické nebezpečí zapletení do sítě. Ošetřit nemocné zvíře v rozlehlé zátoce je navíc výrazně složitější než v bazénu, kde stačí snížit hladinu.

Biologický mechanismus naznačuje japonská studie Nody a kolegů z roku 2007. U čtyř delfínů skákavých sledovala manipulaci a šestihodinový transport. Hladina kortizolu, hlavního stresového hormonu, stoupla. Počet eozinofilů, jednoho typu bílých krvinek, klesl a oslabila se i funkce polymorfonukleárních buněk, které tvoří první obrannou linii imunity. Jinými slovy, stres spojený s přesunem dočasně oslabuje imunitní obranu, a to přesně ve chvíli, kdy se zvíře potkává s neznámými mikroby.

Whale Sanctuary Project slibuje tato rizika tlumit napnutým systémem sítí, vhodnou velikostí ok a nepřetržitým dohledem. Zatím jde o provozní příslib, ne o dlouhodobě zveřejněná data.

Keiko a Cetacean Welfare Study: co doopravdy vypovídá o pohodě kytovce

Debatu o útočištích dodnes provází stín samce kosatky Keika, hvězdy filmu Zachraňte Willyho. Jeho příběh směřoval k návratu do volné přírody přes mořský kotec na Islandu. Vědecké zhodnocení z roku 2009 popisuje, proč kandidát zklamal: odchyt v raném věku, dlouhá léta v zajetí, dlouhá izolace od jiných kosatek a silná vazba na lidi. Mezi divoké kosatky se Keiko nezačlenil, vyhledával lidskou společnost a dožil v péči v Norsku. Prostoru tedy neměl nedostatek. Chybělo něco jiného.

Co to je, naznačují data. Cetacean Welfare Study sledovala přes 200 zvířat ve 43 akreditovaných zoologických zahradách a akváriích: delfíny skákavé, jejich indopacifické příbuzné, běluhy a plískavice tichomořské. Pohodu měřila aktivitou, využitím prostoru, pestrostí chování, stresovými hormony a dalšími biologickými ukazateli. Rozloha výběhu sama o sobě dobrý stav spolehlivě nepředpovídala. Výraznější roli hrály sociální vztahy, kontakt s lidmi i s ostatními kytovci a rozmanitost obohacení prostředí.

Kdo chce rozlišit vědu od dojemné reklamy, může si z toho odvodit jednoduchý kontrolní seznam. U každého zařízení, ať se jmenuje akvárium, nebo útočiště, se vyplatí hledat:

• zveřejněné ukazatele pohody před přesunem i po něm,
• individuální zdravotní, behaviorální a stresový výchozí stav každého zvířete,
• plán krizového návratu do bazénu,
• zákaz rozmnožování a vystoupení pro veřejnost,
• financování zajištěné na roky péče dopředu,
• nezávislé audity a otevřená data o úmrtích, nemocech, chuti k jídlu a využívání prostoru.