Deprese není jen smutek. V hippocampu se zasekne tvorba neuronů a mozek přijde o schopnost učit se z pozitivních zkušeností

Rozbor téměř půl milionu buněčných jader z hipokampu ukázal, že u neléčené deprese uvíznou nové neurony v raném stádiu svého vývoje.

Zdroj fotografie: Unsplash

Dne 21. srpna 2026 vyšla v časopise Nature Medicine práce s nenápadným názvem „Dysregulated adult hippocampal neurogenesis in major depressive disorder“. Její autoři, tým kolem badatelů Penga a Jianga, v ní popisují jev, který pacienti s depresí znají spíš jako pocit než jako biologii. Dny ubíhají, přicházejí i dobré chvíle, ale nic z nich v člověku nezůstane. V hipokampu, tedy v mozkové struktuře, která zkušenosti ukládá a třídí, vědci objevili zadrhnutou výrobní linku. Kmenových buněk bylo dost, ale buněk, které by z nich měly dozrát v nové neurony, se našlo nápadně málo. Podle nás tím nález dává tvar staré zkušenosti psychiatrů: na depresi nestačí zatnout zuby. Napadá totiž samotný aparát, kterým se mozek přizpůsobuje novým podnětům.

Hipokampus a tvorba neuronů: dílna, ve které uvízly polotovary

Hipokampus leží hluboko ve spánkovém laloku a jeho hlavní agendou je učení a paměť. Neurobiolog Robert Sapolsky na portálu BrainFacts popisuje, že při krátkém stresu se buňky hipokampu dočasně aktivují. Dlouhodobý stres však jejich fungování mění a snižuje vznik nových buněk. Hipokampus navíc pomáhá zasazovat zážitky do souvislostí, zpracovávat emoce a krotit stresovou odpověď organismu.

Ve zdravém dospělém mozku probíhá v tzv. subgranulární zóně hipokampu tichá, ale vytrvalá produkce. Kmenové buňky se probouzejí, dělí a postupně se z nich stávají neuroblasty, nezralé neurony a nakonec plnohodnotné nervové buňky zapojené do obvodů.

U dárců s velkou depresivní poruchou se tento sled zadrhl na samém začátku. Studie zaznamenala přebytek klidových progenitorů, tedy buněk čekajících na signál ke startu. Zato jejich potomků v dalších vývojových krocích ubylo. Surovina leží na skladě, hotové výrobky chybějí.

Půl milionu buněčných jader pod mikroskopem

Za zjištěním stojí mimořádně pečlivá práce s tkání. Do širšího souboru autoři zahrnuli 123 dárců, jejichž hipokampus byl po smrti rychle zmražen. Do nejnáročnější analýzy, takzvané snMultiome, prošly po kontrole kvality vzorky 19 kontrolních osob a 11 lidí s depresí. Celkem badatelé prozkoumali 495 037 buněčných jader.

V každém z nich současně sledovali, které geny se přepisují a které úseky DNA jsou pro regulaci zrovna přístupné. K tomu přidali prostorová data a měření proteinů. Takový detail u živého člověka získat prakticky nelze.

Výběr dárců měl jasnou logiku:

• lidé s depresí neužívali psychotropní léky nejméně tři měsíce před smrtí,
• toxikologické vyšetření bylo na psychotropní látky negativní,
• nikdo netrpěl souběžnou závislostí na alkoholu ani drogách.

Díky tomu se dá nález jen stěží svést na účinek antidepresiv nebo intoxikace. Autoři navíc ověřili, že buňky této neurogenní linie sídlí právě v subgranulární zóně a molekulárně se podobají progenitorům z mozku plodu.

Váhu má i načasování. Otázka, zda dospělý člověk vůbec tvoří nové neurony, roky rozdělovala neurovědce do dvou táborů. Letos ale časopis Nature otiskl další multiomickou práci o stárnutí a Alzheimerově chorobě. I ta v dospělém hipokampu identifikovala nervové kmenové buňky, neuroblasty i nezralé neurony. Dvě nezávislé studie z jednoho roku tak skládají nejpevnější soubor důkazů, jaký dosud máme.

Stres, zánět a umlklé synapse: proč se mozek přestane učit

Zastavená neurogeneze přichází v podivuhodně bohaté společnosti. Studie v hipokampu depresivních dárců zachytila:

Oblast	Co se změnilo
Stresová regulace	aktivita stresově citlivých transkripčních faktorů včetně rodiny KLF, vyšší stresová zátěž v posledním půlroce života
Imunita	interferonová signalizace už v časných stadiích neurogeneze, celková imunitní aktivace
Signalizace	změny serotoninových receptorů a glutamátových drah
Obvody	porušená rovnováha mezi excitačními a inhibičními neurony, oslabená synaptická plasticita
Energie	snížená metabolická kapacita buněk

Tyto vlivy nejspíš působí ruku v ruce. Mění prostředí, v němž kmenové buňky dozrávají, rozhodují o tom, které geny se smějí ozvat, a omezují schopnost nervových spojů vznikat a upevňovat se.

Odtud vede most k tomu, co pacienti popisují jako neschopnost radovat se. Studie zmiňuje negativní zkreslení paměti, tedy sklon vybavovat si a ukládat hlavně nepříjemné. Spojíme-li to se sníženou tvorbou neuronů a ztuhlými synapsemi, vychází podle nás obraz mozku, který nové pozitivní zkušenosti hůř přepisuje do nových vzorců myšlení a chování. Pochvala, úspěch nebo hezký večer s přáteli sklouznou po povrchu, protože chybí materiál, do kterého by se otiskly.

Mozaika přitom navazuje na starší poznatky. Rozsáhlá zobrazovací analýza konsorcia ENIGMA už dříve ukázala, že lidé s depresí mají v průměru menší hipokampus. Efekt byl mírný, ale stabilní a zřetelnější u těch, jimž se deprese vracela. Nová práce k tomuto anatomickému pozorování dodává buněčné a molekulární vysvětlení.

Zajímavé je také srovnání s populární představou deprese jako „chemické nerovnováhy“. Harvard Health upozorňuje, že nemoc vzniká souhrou mnoha faktorů a nedá se zúžit na příliš málo či příliš mnoho jedné látky. Nový model staré poznatky neodmítá. Změny serotoninových a glutamátových drah v něm mají své místo, jen je rámuje plasticitou, stresem a imunitou.

Vůle nestačí: co pomáhá teď a co chystají čeští vědci

Pro okolí nemocného plyne z výzkumu jednoduché poselství. Výzvy typu „vzchop se“ míří na sílu charakteru, zatímco problém sídlí v buňkách, genové regulaci a imunitních drahách. Mozek s depresí potřebuje léčbu, čas a lidi, kteří vydrží. Americký Národní institut duševního zdraví (NIMH) blízkým radí nabízet podporu, trpělivost a povzbuzení, pomáhat s dodržováním léčby a třeba i s cestou k terapeutovi.

Současná léčba přitom funguje. Podle NIMH stojí na psychoterapii, lécích nebo jejich kombinaci. Antidepresiva obvykle potřebují čtyři až osm týdnů, než se plně projeví, a vysazovat je bez lékaře se nemá. Čerstvý objev nemění nic na tom, že jakoukoli úpravu léčby je třeba probrat s psychiatrem.

Varovné signály zůstávají klinické. Pokud skleslost nebo ztráta zájmu trvá alespoň dva týdny a přidává se únava, porucha spánku a chuti k jídlu, potíže se soustředěním, pocity viny či beznaděje, je načase vyhledat praktického lékaře, psychologa nebo psychiatra.

Česka se téma týká víc, než by se mohlo zdát. Reprezentativní studie CZEMS zjistila, že epizodu velké deprese prožívá 3,96 % dospělých a nějakou poruchu nálady 5,52 %. Svaz zdravotních pojišťoven v roce 2024 uvedl, že s depresí či úzkostí se léčí téměř tři čtvrtě milionu lidí. Zdravotní profil OECD za rok 2025 sice řadí Česko pod evropský průměr v neuspokojené potřebě psychiatrické péče (2,4 % proti 7 %), číslo však oproti roku 2022 vzrostlo. Nejtíživěji pojišťovny popisují přetíženou péči o děti.

Čeští výzkumníci se mezitím ubírají podobným směrem jako autoři studie. Národní ústav duševního zdraví testuje u depresí odolných vůči léčbě psilocybin a ketamin. Společně s univerzitami v Pardubicích a Hradci Králové navíc rozvíjí projekt aktivátorů dráhy mTOR. Ta podle anotace souvisí právě s neurogenezí, přežíváním neuronů a tvorbou synapsí. Projekt běží do konce roku 2027 s rozpočtem 13,496 milionu Kč. Pokud by se podařilo neurogenní linku znovu rozběhnout, jak naznačuje i spoluautorka Maura Dupont v textu amerických Národních ústavů zdraví, mohla by právě taková látka patřit k prvním kandidátům.