Kopytníky nikdo nepovažuje za mrchožrouty. Stopy na kostech z několika kontinentů ale ukazují, že nemáme tak úplně pravdu

Žirafa v Zimbabwe svírala v tlamě pakoní lopatku a drtila ji stoličkami. Stopy po podobném hodování vědci našli v Africe, Austrálii i Severní Americe.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Představa mírumilovného býložravce selhává ve chvíli, kdy zvíře nepotřebuje maso jako hlavní potravu, ale minerály ukryté v kostech. Právě tento jev rozebírá studie Osteophagia and Bone Modifications by Giraffe and Other Large Ungulates, kterou v roce 2013 publikovali Jarod M. Hutson, Chrissina C. Burke a Gary Haynes v odborném časopise Journal of Archaeological Science. Trojice badatelů shromáždila kosti, které ohryzaly žirafy, velbloudi a skot, a popsala, jak takové stopy vypadají. Výsledek působí nečekaně i pro zkušené zoology. Kopytníci, kterým běžně přisuzujeme jídelníček z listí a trávy, kosti aktivně vyhledávají, žvýkají a částečně polykají. Odborně se tomu říká osteofagie. A podle nás si tenhle pojem zaslouží místo v obecném povědomí stejně jako představa jelena okusujícího kůru.

Žirafa s pakoní lopatkou: scéna ze zimbabwské savany

Nejsilnější doklad nepochází z laboratoře, ale z přímého pozorování. V rekreačním parku Kyle v Zimbabwe sledovali přírodovědci dospělou žirafu, jak zpracovává poměrně čerstvou lopatku pakoně. Část kosti měla zastrčenou v tlamě a spodní čelistí pohybovala do stran, podobně jako když přežvykuje listí. Jenže tentokrát drtila tvrdou tkáň.

Žirafa přitom nikoho neulovila. Pakůň byl mrtvý už dříve, než se k jeho pozůstatkům dlouhokrká přežvýkavka dostala. Právě v tom spočívá jádro celé věci. Kopytníci využívají zbytky uhynulých zvířat a v tomhle smyslu se chovají jako mrchožrouti. Jejich cílem však bývá samotná kost, nikoli zbytky svaloviny.

Jedna žirafa by mohla být kuriozitou. Studie ovšem ukazuje, že tenhle zvyk sdílí celá řada příbuzných druhů.

Velbloudi, krávy i jeleni: seznam ohlodávačů kostí je překvapivě dlouhý

Autoři porovnali tři velké soubory ohryzaných kostí. Žirafí materiál pocházel ze Zimbabwe, velbloudí ze střední Austrálie, kde se toulají zdivočelí velbloudi, a skotí z okolí jezera Pyramid Lake v Nevadě. Pro srovnání přidali kosti, které v pokusu okusovali dikobrazi ve washingtonské národní zoo.

Ještě výmluvnější je přehled dřívějších pozorování, který studie shrnuje. Kosti, parohy, rohy či dokonce slonovinu podle něj žvýkají:

• jelenovití: sob a karibu, jelen lesní, daněk, jelen axis, jelenec ušatý, wapiti, muntžak,
• turovití a příbuzní: ovce tlustorohá, antilopa vraná, přímorožec, kudu, pakůň,
• další velcí býložravci: velbloud jednohrbý, žirafa,
• domácí zvířata: ovce, skot a prase.

Zajímavé podle nás je, že v seznamu figurují i jelen lesní a daněk, tedy zvěř z našich lesů. Veřejně popsaný případ z tuzemského terénu ani z českých zoologických zahrad jsme však nedohledali. Zoo Praha chová žirafy už od roku 1954 a v současnosti pracuje se žirafou severní núbijskou, takže fyziologický předpoklad existuje i u nás.

Opakování napříč kontinenty i mezi divokými, zdivočelými a chovanými zvířaty ukazuje, že jde o rozšířenou reakci organismu na nedostatek živin. Naučený trik jednoho stáda by se tak široce neujal.

Foto: Ralph Daily - licence CC BY 2.0

Fosfor jako hnací motor: proč býložravec sahá po kostech

Naprostá většina sudokopytníků se skutečně živí rostlinami. Přežvýkavci mají trávení postavené na bachoru, v němž mikroorganismy fermentují trávu a listí a vyrábějí z nich energii. Takový jídelníček má ale slabinu. Některých minerálů v něm bývá pomálu.

U žiraf ukazují výzkumy především na fosfor. Vápník jim listnatá potrava dodává dostatečně, fosfor jim však může sezónně chybět. Práce G. Mitchella a kolegů z roku 2005 proto označuje právě sezónní deficit fosforu za pravděpodobnějšího původce osteofagie než nedostatek vápníku. Osteofagie u žiraf se opakovaně pojí se zimou a s horší kvalitou potravy.

Věda tu ovšem naráží na háček. Při experimentu Bredina, Skinnera a Mitchella z roku 2008 vědci vložili kosti do bachorové tekutiny. Kosti výrazně změkly, z jejich tkáně se však neuvolnilo významné množství vápníku ani fosforu. Motivace zvířat tedy vypadá jasně; kolik minerálů skutečně získají, zůstává otevřenou otázkou. Podle nás to celé téma činí ještě přitažlivějším: instinkt zvířat může být o krok před tím, co dokážeme změřit ve zkumavce.

Žvýkání kostí s sebou nese i rizika. Hutson a jeho kolegové připomínají poranění zubů a dutiny ústní a také hrozbu botulismu z kontaminovaných pozůstatků. Zvíře tak podle všeho riskuje jen tehdy, když minerální přínos převáží možnou újmu.

Chovatelům skotu je tento mechanismus dobře známý. Podle Merck Veterinary Manual vede chronický nedostatek fosforu k hubnutí, nechutenství, k takzvané pice, tedy chuti na nepoživatelné věci, a v pokročilé fázi k měknutí kostí, kulhání a poklesu užitkovosti. Prevence je prostá: krmivo s dostatkem fosforu nebo minerální doplňky. Na fosforově chudých pastvinách tak dobytek přestává po kostech pátrat.

Stopy na kostech, které matou archeology

Studie z roku 2013 nevznikla kvůli zvědavosti zoologů, ale pro potřeby tafonomie, oboru, který zkoumá, co se s pozůstatky děje po smrti. Archeolog, který v sedimentu objeví ohryzanou kost, potřebuje vědět, zda ji okusovala hyena, vlk, dikobraz, nebo s ní manipuloval pravěký člověk. Kopytníci do té rovnice vnášejí další neznámou.

Jejich rukopis je přitom poměrně svérázný. Zvířata drží kost podélně jako doutník, rozmělňují ji stoličkami a čelistí krouží ze strany na stranu. Rozdíly shrnuje tabulka:

Znak	Kopytníci	Masožraví mrchožrouti
Typické poškození	příčné, překrývající se rýhy s hladkým dnem, leštění, zaoblení	stopy spojené s otevíráním kosti kvůli morku a masu
Tvar opotřebení	často vidlicovitý konec, štípané okraje	odlišné rozložení vtisků zubů
Výběr částí těla	žádný	cílí na části s masem a morkem
Přenášení kostí	minimální, netvoří hromady	mohou kosti odnášet a hromadit

Rozdíl mezi zvířetem, které kost zpracovává kvůli minerálům, a predátorem, který z ní dobývá morek, je pro výklad naleziště zásadní. Kdo by vidlicovitě obroušenou kost připsal šakalovi nebo člověku, mohl by mylně rekonstruovat, co se na místě před tisíci lety odehrálo. Referenční soubor Hutsona, Burkeové a Haynese takovým omylům předchází.

Sobi karibu na Aljašce: parohy jako minerální spíž

Že osteofagie zdaleka nepatří jen do africké savany, potvrzuje novější práce. Studie Madison Gaetanové a kolegů, publikovaná v roce 2026 v časopise Ecology and Evolution, zmapovala ohlodávání parohů a kostí v Arktické národní přírodní rezervaci (Arctic National Wildlife Refuge) na Aljašce.

Čísla mluví jasně. Zvířata ohlodala 86,4 % shozených parohů a karibu stáli za 99 % těchto stop. U kostí ulovených či uhynulých zvířat naopak dominovali masožravci. Arktická krajina tak nabízí úhlednou dělbu: sobi si berou parohy jako minerální zdroj, predátoři a mrchožrouti v pravém slova smyslu se věnují mršinám.