Houbaři se hádají, jestli velké hřiby nechat v lese. Po 30 letech pokusů je jasné, že se mýlili všichni

Švýcarští vědci přes čtvrt století počítali houby v lese. Sběr úrodě neublížil, sešlap ji srazil o třetinu. Obří pravák si proto zaslouží jiný metr.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Stojíte v mechu nad hřibem smrkovým, jehož klobouk by zakryl talíř. Jeden hlas radí nechat ho stát, ať rozsévá výtrusy a příští rok tu vyroste další. Druhý namítá, že houba žije pod zemí a plodnice je jen její ovoce. Švýcarský výzkum, který začal v roce 1975 a sbíral data do roku 2003, dává za pravdu napůl oběma a napůl nikomu.

Švýcarský experiment s houbami: 147 tisíc plodnic a jasný verdikt

Tým Simona Egliho z federálního výzkumného ústavu WSL spolu s kolegy z curyšské ETH zvolil postup, na který by běžný houbař neměl trpělivost. Od května do prosince chodil jednou týdně na vytyčené plochy a zapisoval každou nadzemní plodnici půdních hub. Na lokalitě Chaneaz běžela hlavní řada v letech 1977 až 2003, na pět bloků po 300 m² připadly tři režimy: plodnice vytrhávat, uřezávat, nebo nechat být. Na druhé ploše Moosboden se v letech 1990 až 2000 kombinoval sběr se sešlapem.

Výsledná bilance? 582 druhů a přes 147 tisíc spočítaných plodnic, z toho 97 700 v Chaneaz a 50 222 v Moosbodenu. Závěry shrnuje studie publikovaná v roce 2006 v časopise Biological Conservation už svým názvem: sběr hub nepoškozuje budoucí sklizně. Ani dlouholeté systematické odnášení plodnic nevedlo k poklesu jejich množství, ani k ochuzení druhové pestrosti.

A vytrhnout, nebo uříznout? Spor starý jako české houbaření samo. V Chaneaz se oba postupy statisticky nelišily. Nožík v kapse tedy ekologickou výhodu nepřináší, nanejvýš kuchyňskou pohodlnost.

Plochy, kudy se pravidelně chodilo, ovšem dopadly hůř. Produkce plodnic tam klesla zhruba na 70 % hodnoty ploch, kam noha nevkročila. Tady leží skutečné slabé místo houbaření.

Proč sběr plodnic úrodě nevadí a sešlap ano

Laik vidí v lese jen klobouky. Podstata houby je ale skrytá: síť vláken, podhoubí, prorůstá půdu na velké ploše a přežívá roky. Lesnická služba amerického ministerstva zemědělství (USDA) přirovnává utržení plodnice ke sklizni jablka ze stromu. Strom zůstává, příští rok může plodit znovu.

Proč tedy odebírání plodnic nepřipravilo les o výtrusy? Autoři nabízejí tři vysvětlení. Výtrusy mohly přilétat z okolních ploch. Část se jich stihla uvolnit mezi týdenními obchůzkami. A řada druhů se šíří vegetativně, tedy růstem samotného podhoubí. Badatelé přitom roli výtrusů nezlehčují: slouží k migraci, přežívání a genetické výměně. V pokusu však jejich odstraňování žádný měřitelný propad nezpůsobilo.

U sešlapu je mechanismus prozaičtější. Těsně pod povrchem se rodí primordia, drobné zárodky budoucích plodnic. Bota je rozmačká dřív, než stačí vyrůst. Švýcarský červený seznam vyšších hub tentýž závěr potvrzuje a dodává, že po odpočinku se podhoubí dokáže zotavit. Sešlap tedy podle dostupných dat ubírá úrodu dané sezóny, trvalou škodu na podhoubí ale studie nedoložila.

Odtud pramení i vytrvalost obou houbařských mýtů. Plodnice se objevují krátce a jejich množství se z roku na rok divoce mění podle vláhy, teploty a stanoviště. Jedna slabá sezóna po vydatném sběru snadno vyrobí „zákonitost“, která s odnesenými hřiby nemá nic společného.

Kdy je přerostlý hřib ještě do kuchyně

Přesnou odbornou hranici pro „přerostlý“ hřib nestanovuje žádná norma. Atlasy uvádějí u hřibu smrkového klobouk v rozpětí 5 až 30 cm, u suchohřibu hnědého 5 až 15 cm. Za velký kus lze podle nás orientačně považovat pravák s kloboukem nad 20 cm a suchohřib zhruba od 10 až 12 cm. O přerostlosti ale rozhoduje stav, ne pravítko.

Užitečné měřítko nabízí Státní zemědělská a potravinářská inspekce, která stanovuje požadavky na volně rostoucí houby určené k prodeji. Co neprojde na trhu, nemusí skončit ani ve vaší pánvi:

Vezměte	Nechte v lese
pevná, pružná dužnina	měkké, rozbředlé rourky
suchý, čistý povrch	vodnatá, nasáklá plodnice
přijatelná, ojedinělá červivost	rozsáhlé chodbičky larev
svěží, houbová vůně	kyselý či zatuchlý pach, plíseň, zapaření
jisté určení	jakákoli pochybnost o druhu

V terénu pomůže podélný řez. Ukáže, zda třeň drží pohromadě a jestli spodní strana klobouku už nepřechází v kaši. U suchohřibu nevadí modrozelené zbarvení po otlačení, je to jeho typický znak. Obří pravák s pevnou bílou dužninou je výhra. Stejně velký kus se zelenožlutou rourkovou vrstvou, která se odlupuje v prstech, patří broukům a rozkladačům.

Houbaření v Česku: miliony houbařů a lesní zákon

V českých poměrech nejde o okrajovou otázku. Podle šetření Sběr lesních plodů a návštěvnost lesa 2024 sbíralo v roce 2024 houby 67,9 % domácností. Celkový úlovek odhadli autoři na 21,3 tisíce tun v hodnotě 4,97 miliardy korun, na jednu houbařící domácnost připadlo 6,91 kg. Když se po lesích rozběhnou miliony lidí, sešlap přestává být akademickou kategorií.

Je švýcarský závěr přenositelný? Český pokus podobného rozsahu jsme nedohledali. Švýcarské plochy ovšem zahrnovaly smíšený les i čistou smrčinu, tedy prostředí, jaké zná každý, kdo chodí na praváky na Vysočinu nebo do Brd. Opatrné zobecnění proto dává smysl.

Právní rámec je benevolentní. Lesní zákon dovoluje každému sbírat houby pro vlastní potřebu, množství neomezuje. Hlídá ale způsob. Zakazuje sbírat lesní plody tak, aby se les poškozoval, hrabat stelivo, narušovat půdní kryt a vstupovat do oplocenek či porostů s probíhající těžbou. Hřib smrkový i hřib hnědý navíc figurují v úředním seznamu jedlých hub vhodných k prodeji a zpracování.

Z toho plyne praktický kodex:

• držte se pěšin a nechoďte opakovaně křížem krážem po jednom paloučku,
• kolem třeně nehrabte mech ani jehličí,
• po vyjmutí plodnice místo zlehka přikryjte hrabankou,
• hřib rostoucí v hustém mlází, kam byste se museli probourat, raději oželte.

Příští podzim tak budete stát nad podobným talířovitým pravákem s jinou otázkou v hlavě. Je pevný? Je zdravý? A vedla k němu pěšina, nebo stopa rozdupaného mechu? Kdo si odpoví poctivě, odnese si plnější košík a les mu ho za rok vrátí.