Pověst říká, že se skály pod Českým Šternberkem jednou za rok otevřou a sype se z nich zlato. Geologie jí dává za pravdu

Podle šternberské pověsti se na Velký pátek otvírá skála nad Sázavou a do řeky se kutálejí zlaté dukáty. Krajina kolem hradu přitom drahý kov opravdu skrývá.

Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Letos připadá Velký pátek na 3. dubna. Podle staré pověsti se v ten den nad Sázavou pod Českým Šternberkem rozestoupí skála a z její pukliny se do proudu sypou zlaté mince. Kdo by čekal jen romantickou kulisu k hradu na vysokém ostrohu, překvapí ho geologické mapy. Česká geologická služba popisuje zlato v potočních, říčních a svahových sedimentech na Jílovsku, kde se ukládalo miliony let a kde ho už Keltové vyplavovali z písku. Legenda tak nestojí na prázdném místě. Vyrostla v krajině, která se zlatem skutečně živila.

Čertova podkova a dukáty v Sázavě: co vypráví šternberská pověst

Nedaleko hradu se podle vyprávění tyčí vysoká skála s puklinou, v níž odpočívá rodový poklad. Jednoho dne se do trhliny uchýlil sedlák před bouřkou. Čert ho pokládal za zloděje pokladů a odnesl ho rovnou do pekla. Ve skále po pekelníkovi zůstal otisk podkovy, který si místní spojují s takzvaným Čertovým kamenem.

Druhá vrstva příběhu se váže k Velkému pátku, dni, kdy se podle lidové tradice otevírá nitro země a vydává své bohatství. Útes se na krátkou chvíli rozevře a dukáty se valí dolů do řeky. Střídmější podání mluví o zlatých plíšcích a šupinkách, které se pak třpytí na dně Sázavy.

Lidovou pověst zachycuje profil hradu na portálu Hrady.cz, podrobněji ji rozvádí magazín Epocha na cestách. Žádná verze neuvádí přesné souřadnice pukliny. Všechny se shodují na „vysoké skále u hradu“ nad řekou a na jediném každoročním termínu.

Právě motiv drobných šupinek nad Sázavou zaujme nejvíc. Zní totiž jako popis toho, co dodnes nacházejí rýžovníci v náplavech.

Zlato v říčních náplavech: geologie, která dává legendě pevnou půdu

Zlato je těžké. Když voda rozrušuje horniny se zlatonosnými žilkami, unáší lehčí částice dál, zatímco drobné zlatinky klesají ke dnu. Hromadí se v zátočinách, za balvany, ve štěrkových lavicích a ve svahových sutích. Tak vznikají rozsypy, z nichž lidé po tisíciletí získávali vzácný kov pomocí pánve a vody.

Česká geologická služba tento proces popisuje v anotaci publikace Jílovské zlaté doly autorů Petra Morávka a Jiřího Litochleba. Kov se podle ní v sedimentech kolem Jílového usazoval miliony let. Výsledkem je revír, kterému odborníci přisuzují výjimečné postavení.

Litochleb jeho význam vtiskl už do názvu studie Jílové u Prahy (historicky nejvýznamnější ložisko zlata v Čechách), kterou eviduje Národní muzeum. Jílové leží v širší krajině dolní Sázavy, od Českého Šternberka ho dělí několik desítek kilometrů po proudu.

Podle nás právě zde pověst získává sílu. Vyprávění o zlatě, které se objevuje v řece, se v Posázaví dotýká něčeho, co místní generace znaly z vlastní zkušenosti. Třpytivé zrnko v písku dokázalo rozpoutat fantazii mnohem spolehlivěji než truhla v hradním sklepě.

Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Od keltských rýžovníků k jílovským štolám: Posázaví žilo zlatem

Historie zdejšího zlata začíná u Keltů. Podle ČGS právě oni před více než dvěma tisíci lety objevili zlatonosné náplavy Jílovska a těžili je převážně rýžováním. Regionální muzeum v Jílovém staví svou expozici na stejné linii: od keltských pánví přes středověkou hlubinnou těžbu až po královské zlatohorní město, které patřilo k nejdůležitějším nalezištím v Čechách.

Keltská přítomnost ve středních Čechách měla i monumentální podobu. Opevnění oppida Závist u Zbraslavi vymezovalo plochu zhruba 170 hektarů, šlo o jedno z největších laténských center v zemi. Leží sice blíže soutoku Vltavy se Sázavou než Šternberku, dokládá ale, jak hustě byla oblast osídlena lidmi, kteří zlato uměli najít i zpracovat.

Pro srovnání stojí za zmínku Otava. Prácheňské muzeum v Písku věnuje svou stálou expozici tématu Zlato v Pootaví a připomíná pravěké kořeny těžby na Písecku. Otava má v českém povědomí pověst nejslavnější zlatonosné řeky. Sázava se díky jílovskému revíru řadí do stejné rodiny toků, jen o ní vlastivědné knížky mluví tišeji.

Za touto tichostí stojí podle nás i samotný hrad. Turistickou tvář Českého Šternberka utvářejí barokní interiéry, rod Sternbergů a sbírka mědirytin z třicetileté války, podle hradu jedna z největších monotematických kolekcí grafických listů v Evropě. Dukáty ze skály zůstávají folklorní vrstvou, o níž se dozvíte spíš z portálů o hradních pověstech.

Šternberský poklad z roku 1971: truhla, která se opravdu našla

Hrad, který kolem roku 1241 založil Zdeslav z Divišovců, nese jméno podle zlaté osmihroté hvězdy v rodovém erbu. Sternbergové jej drželi téměř osm století, v roce 1949 o něj přišli a roku 1992 ho Zdeněk Sternberg získal zpět v restituci. Tak dlouhé spojení sídla se zakladatelským rodem je v Česku vzácnost.

Do této rodové kontinuity zapadá i skutečný poklad. Podle dostupných popisů šlo o sbírku stříbrných flakonů a miniatur převážně z 18. století, původně spjatou se Sternbergy a zámkem Jemniště. Bedna se po válečných přesunech ocitla na Českém Šternberku, kde ji časem zasypalo uhlí a brikety. Při vyklízení v roce 1971 se znovu vynořila na světlo.

Nález s geologií okolí přímo nesouvisí. Pro pověst ale znamená hodně: Šternberk patří k hradům, kde se zmínka o ukrytém bohatství jednou opravdu potvrdila. Místo zlata vydal stříbro, místo skály sklep.

Výprava za pověstí na Velký pátek: kdy na hrad a kam k řece

Kdo chce letos 3. dubna nahlédnout pod hradní ostroh, měl by si nejprve ověřit otevírací dobu. Oficiální tabulka uvádí pro duben soboty a neděle od 9 do 17 hodin, ve všední dny jen prohlídky na objednání. Dětská prohlídka „Poznej rodové sídlo Sternbergů“ má dubnové termíny o víkendech a svátcích v 11:15 a 14:15. Mimořádný sváteční režim na Velký pátek je proto vhodné ověřit přímo u hradu.

Praktické orientační body:

• Hradní parkoviště leží v údolí mezi hradem a lesem, k hlavní bráně je to asi 250 metrů, tedy zhruba pět minut chůze.
• Druhé parkoviště najdete dole v obci u řeky, odkud je to k Sázavě nejblíž.
• Komentovaná vycházka okolím hradu startuje na nádvoří, pokračuje přes jižní terasu a kopec Vražda k Hladomorně, měří přibližně 4 kilometry a trvá 1,5 až 2 hodiny.
• Hladomorna je předsunutá jižní bašta z přelomu 15. a 16. století s ostrým břitem, který odrážel dělostřelbu. Nabízí i výhled do údolí.

Pověstnou skálu s podkovou na mapě nehledejte, veřejně ověřený bod chybí. Vycházka s průvodcem je nejbezpečnější cestou, jak zdejší bralo a jeho příběhy poznat.

Lákadlo vyzkoušet štěstí s pánví v ruce chápeme. Podle Portálu veřejné správy však odběr písku, štěrku, bahna či valounů z koryta vodního toku vyžaduje povolení vodoprávního úřadu. Doporučujeme proto organizované ukázky rýžování, případně dotaz u správce toku nebo obce. Do břehů a skal raději nerýpejte.