Moře do roku 2100 stoupne o půl metru a zaplaví tisíce kilometrů pobřeží. Invazní krabi a krevety na to bez nadsázky čekají

Nová studie v Nature Ecology & Evolution vyčíslila, kolik pobřežní pevniny pohltí stoupající oceán, a jaký podíl z ní okamžitě obsadí invazní mořští živočichové.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Nová analýza publikovaná 28. září 2026 v časopise Nature Ecology & Evolution modelovala dopady stoupající hladiny moří ve scénáři SSP2–4.5 (nárůst o 20 cm do roku 2050 a 56 cm do konce století) a zkoumala, jak velká část vzniklé zaplavené pobřežní pevniny bude okamžitě klimaticky a ekologicky vhodná pro nepůvodní mořské živočichy. Mezi jmény druhů uvedenými v práci figurují čínský krab říční, atlantský modrý krab, evropský zelený krab, tichomořská ústřice, asijský tygří krevet a severotichomořská mořská hvězdice.

360 tisíc km² do roku 2050, 550 tisíc km² do roku 2100

Ve scénáři SSP2–4.5 bude do roku 2050 přibližně 360 000 km² dosud suché pobřežní pevniny zaplaveno mořem; z toho přibližně 290 000 km² nabídne podmínky vhodné pro kolonizaci nepůvodními mořskými živočichy. Do roku 2100 se celková zaplavená plocha rozroste na zhruba 550 000 km², přičemž 430 000 km² bude podle modelu invazně vhodných (teplota, salinita, mělké sedimenty, napojení na estuáry).

Poměr vhodné plochy k celkové zaplavené ploše je vysoký: kolem roku 2050 činí asi 80 % a do konce století zůstává přibližně 78 %. Studie tedy ukazuje, že stoupající moře vytváří nejen bezútěšné zaplavené oblasti, ale i biologicky funkční prostor, který mohou nepůvodní organismy osidlovat souběžně se zaplavením.

Proč jsou estuáry klíčové

Autoři identifikovali estuáry jako mimořádně zranitelná místa z několika důvodů:

• Brakická voda s proměnlivou slaností vyhovuje širokému spektru oportunistických druhů.
• Mělké, sedimentem bohaté dno poskytuje ideální substrát pro uchycení larev.
• Přístavní infrastruktura a lodní provoz fungují jako přepravní koridor, jímž se invazní organismy dostaly do regionu už dříve.
• Napojení na sladkovodní toky umožňuje některým druhům proniknout hluboko do vnitrozemí; čínský krab říční tráví většinu života ve sladké vodě a do moře se vrací jen kvůli rozmnožování.

Model také ukázal, že průměrná vzdálenost k estuárům patří mezi nejsilnější prediktory invazní vhodnosti nově zaplavené plochy: čím blíže k ústí řeky, tím vyšší pravděpodobnost úspěšné kolonizace.

Nejvíce ohrožené regiony

Výsledky rozložené podle mořských ekoregionů ukazují výrazné regionální rozdíly. V doprovodných tabulkách studie jsou uvedeny tyto hodnoty pro rok 2050:

Ekoregion	Podíl vhodné plochy (2050)	Počet invazních druhů
Severní moře	96,1 %	57
Carolinian (jihovýchod USA)	96,4 %	27
Severní Mexický záliv	96,3 %	21
Virginian (střední Atlantik USA)	90,3 %	31

Severní moře vyniká jak extrémně vysokým podílem invazně vhodné zaplavené plochy, tak i nejvyšším počtem potenciálních kolonizátorů. Mezi roky 2050 a 2100 se podle analýzy čísla prakticky nemění, protože prostor je již v polovině století téměř saturovaný. To má konkrétní dopady na severomořské přístavy, místní produkci mořských plodů, porosty mořské trávy a biodiverzitu estuárních ekosystémů v Evropě.

Nově rozpoznaná invazní trasa

Dosavadní studie se zaměřovaly zejména na lodní dopravu a oteplování oceánu jako hlavní faktory šíření nepůvodních druhů. Tato analýza přidává další mechanismus: vzestup hladiny vytváří novou zaplavenou pobřežní plochu, kterou mohou obsadit nepůvodní mořské druhy již žijící v přilehlých vodách. Autoři uvádějí, že globálně dosud nikdo nepřehodnotil možnost, že stoupající oceán zpřístupní čerstvě zaplavenou pevninu jako invazní cíl.

Podle autorů spočívá hlavní přínos studie v identifikaci tohoto druhotného biologického nákladu klimatické změny: nejde pouze o ekonomické škody z růstu hladiny, ale i o zvýšený invazní tlak na původní faunu v zasažených oblastech.

Možnosti prevence a řízení

Studie doporučuje dvě hlavní kategorie opatření: systémy včasného varování a proaktivní management. Již existující dílčí opatření zahrnují pravidla pro výměnu a vypouštění balastní vody, odchyt invazních krabů v ohrožených estuárech a zapojení veřejnosti do monitoringu a hlášení nálezů. V textu studie je jako příklad uváděna činnost NOAA na americkém pobřeží Tichého oceánu.

Autoři zdůrazňují, že lokální biologická bezpečnost v přístavech je politicky průchodná, zatímco koordinace napříč státy a ekoregiony zůstává složitá. Právě v místech, kde se protínají mořské proudy, estuáry a státní hranice, očekávají největší invazní tlak.