Hřib štíhlotřenný dorazil z Ameriky přes Pobaltí do Čech. V našich lesích se však šíří i další invazní houby

Letošní houbařská sezona přinesla první tuzemské nálezy, které potvrzují dvě dekády trvající expanzi druhu napříč Evropou.

Foto: Foto: wearethechampignons / Creative Commons / CC BY-SA 1.0.

V září 2026 zachytili členové houbařského kroužku v Lomnici nad Popelkou a sběratelé v okolí Lužických hor plodnice nezvyklého hřibu, s nepřehlédnutelně protáhlým třeněm, sametovým červenohnědým kloboukem a žlutými póry. Mykoložka Tereza Tejklová i mykolog Petr Kuráň potvrdili, že jde o druh Aureoboletus projectellus, původem z východu Severní Ameriky. Jenže za fotogenickým kloboukem se skrývá mnohem znepokojivější kapitola: Česko eviduje 352 nepůvodních hub a oomycetů a ty nejničivější z nich nepřipomínají nic, co by houbař chtěl vyfotit.

Kudy vedla cesta z Ameriky přes Pobaltí do českých borů

Trasa hřibu štíhlotřenného kopíruje severní oblouk. V přirozeném areálu obývá borové a smíšené lesy podél atlantického pobřeží USA a Kanady. Do Evropy se dostal nejpravděpodobněji se sazenicemi borovic; mycelium cestuje v kořenovém balu hostitelské dřeviny, a jakmile se strom uchytí, houba navazuje mykorhizní partnerství s novým okolím. První evropské záchyty pocházejí z Litvy a dalších pobaltských států, odkud se druh během zhruba dvou desetiletí rozšířil přes Polsko a severní Německo až k české hranici.

Letošní české nálezy spadají do oblasti Liberecka, konkrétně na pomezí Lužických hor a Ralské pahorkatiny, tedy do krajiny s písčitými půdami a borovými porosty, které americkému hřibu vyhovují. Přesný vědecký doklad s herbářovou položkou zatím veřejně chybí; jak upozornila Tejklová pro CNN Prima NEWS, nálezci plodnice nezřídka snědli dřív, než je stihli doložit laboratoři.

Jak hřib štíhlotřenný rozpoznat a proč ho raději nejprve vyfotit

V terénu působí druh až komicky neproporčně. Třeň dorůstá nápadné délky, bývá žlutavý a pokrytý výraznou síťkou či podélným rýhováním. Klobouk zůstává poměrně malý, sametově červenohnědý, s okrajem převislým přes rourky. Póry mají žlutý až olivový odstín a u třeně bývají lehce vmáčklé. Dužnina po řezu výrazně nemodrá, na rozdíl od řady domácích příbuzných.

Čtyři klíčové rozpoznávací znaky:

• Třeň: nezvykle protáhlý, se síťkou nebo rýhováním
• Klobouk: menší, sametový, červenohnědý, s přesahujícím okrajem
• Póry: žluté až olivové, mírně vtlačené u třeně
• Dužnina: bez výrazného modrání po řezu

Kdo na takovou plodnici narazí, udělá pro české mykology víc, když ji nejprve zdokumentuje fotografií s údaji o stanovišti. Sběr k jídlu šíření druhu podle dostupných poznatků neovlivňuje (houba se přesouvá hlavně s kořeny hostitelských borovic), ale chybějící dokladový materiál komplikuje mapování invaze.

352 nepůvodních hub v Česku: tichá armáda pod kůrou a v kořenech

Hřib štíhlotřenný patří mezi pouhých šest mykorhizních nepůvodních druhů zaznamenaných v tuzemsku. Drtivou většinu z 352 evidovaných taxonů tvoří paraziti rostlin; podle prvního českého seznamu nepůvodních hub a oomycetů, publikovaného letos v Czech Mycology, představují 89,2 % všech zavlečených druhů. Z celkového počtu je 72 klasifikováno jako invazní a u 36 z nich vědci očekávají významné poškození ekosystémů.

Mezi nejtvrdší hráče patří trojice mikroskopických patogenů:

Druh	Hostitel	Dopad
Voskovička jasanová (Hymenoscyphus fraxineus)	Jasan	Přítomna téměř ve všech jasanových porostech ČR, způsobuje řídnutí korun a odumírání stromů, zvlášť ve vlhkých nivách
Plíseň olšová (Phytophthora alni)	Olše	Rozšířena podél tisíců kilometrů českých toků, miliardové škody v povodí Vltavy
Ofiostoma jilmová (původce grafiózy)	Jilm	Historicky zdecimovala jilmové populace po celé Evropě

Tyto organismy mění strukturu celých biotopů. Odumírající jasany otevírají korunový zápoj, proměňují světelné podmínky i vodní režim lužních lesů. Olše, klíčová dřevina mokřadních a břehových porostů, nemá v těchto stanovištích snadnou náhradu. Podle metodického materiálu VÚK zasáhla fytoftorová hniloba olší tisíce říčních kilometrů a škody v povodí Vltavy se počítají v miliardách korun.

Proč se česká mykobiota proměňuje stále rychleji

Vědci z Výzkumného ústavu Silva Taroucy identifikovali dvě výrazné vlny zavlékání: první spadá do let 1901–1930, druhá narůstá po roce 2000 a přináší zejména druhy relevantní pro lesnictví a ochranu přírody. Akceleraci pohání globální obchod se sazenicemi, dřevem a školkařským materiálem. Mycelium cestuje v půdě přilepené ke kořenům, spory putují v kontaminované vodě, patogeny přežívají v infikovaných sazenicích.

Zajímavý kontrastní příklad nabízí květnatec Archerův, novozélandský druh připomínající rudou hvězdici, který se v Česku rychle šíří a spolehlivě děsí nepoučené houbaře. Podle AOPK ale navzdory své vizuální extravaganci domácí mykoflóru prokazatelně neohrožuje. Mediální pozornost a ekologická závažnost se u nepůvodních hub často rozcházejí: fotogenický kloboukatý druh přitáhne kamery, zatímco mikroskopický parazit v tichu přetváří celé porosty.

Co mohou udělat houbaři, lesníci i stát proti invazním houbám

U již etablovaných patogenů typu voskovičky jasanové jde spíš o zpomalení škod než o vymýcení. Klíčová opatření zahrnují kontrolu školek, zákaz převozu rizikového sadebního materiálu, práci s geneticky odolnějšími jedinci jasanů a omezení přenosu patogenů vodou. U hřibu štíhlotřenného je v českém prostředí nejpraktičtější rychlá dokumentace nálezů: fotografie, GPS souřadnice, hlášení regionálním mykologům.