Za Prahou leží oblast, kde zima začíná dřív a končí později. Klíčem je geomorfologie kopců, která izoluje údolí jako lednici

17. února 1907 vystoupil novinář Jan Herben z vlaku v Hostišově, prošel se zasněženou krajinou a v deníku Čas otiskl fejeton „V České Sibiři“.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Název se chytil a přežil víc než století. Vrchovina mezi Voticemi, Miličínem a Sedlcem-Prčicí si přezdívku drží dodnes, protože čísla z teploměrů ji stále potvrzují. Zatímco Praha-Klementinum vykazuje za období 1991–2020 průměrnou roční teplotu 11,3 °C, stanice v Miličíně na 630 metrech nad mořem hlásí za padesátileté období pouhých 6,5 °C. Rozdíl 4,8 stupně Celsia, a přitom stačí necelých osmdesát kilometrů po dálnici.

Kde přesně se „láme“ počasí a proč stačí jediný kopec

Kdo jede z Prahy směrem na jih po D3, sleduje nenápadný, ale měřitelný teplotní gradient. V Benešově, zhruba v polovině trasy, ještě panují podmínky blízké středočeskému průměru. Jakmile silnice stoupne k Voticím, rtuť v zimě klesá o dva až tři stupně. A mezi Voticemi a Oldřichovcem, kde se terén vyšplhá nad šest set metrů, přibude další skok stejného rozsahu. Celkově se tak během čtyřiceti minut jízdy ocitáte v krajině, kde zima funguje podle odlišného scénáře.

Klíčovým faktorem je nadmořská výška a tvar reliéfu. Jádro České Sibiře se rozprostírá v pásmu 500 až 670 metrů, jednotlivé vrcholy překračují sedm set. Javorová skála, na jejímž úbočí stojí lyžařský resort Monínec, dosahuje 723 metrů. Právě v těchto hladinách se v zimních měsících srážky snadno překlápějí ze smíšených do čistě sněhových, a bílá pokrývka tu vydrží podstatně déle než v okolním vnitrozemí.

Noční vyzařování a neviditelná „poklička“ studeného vzduchu

Za jasných nocí zemský povrch ztrácí teplo vyzařováním do atmosféry. Slunce nesvítí, energetická bilance je záporná, půda i vzduch při zemi rychle chladnou. Na České Sibiři tento mechanismus zesiluje vyklenutý reliéf, odborně antiklinála, tedy plošně vypouklá geologická struktura. Mgr. Milada Šandová-Křížová z Katedry fyzické geografie PřF UK a ČHMÚ vysvětluje, že takový tvar zvětšuje faktickou plochu území vystavenou obloze, a tím podporuje intenzivnější výměnu tepla mezi povrchem a přízemní vrstvou ovzduší.

Výsledek? Po klidné, bezmračné noci se studený vzduch usadí v mělkých kotlinách a údolích kolem hřbetu. Nad ním se udrží teplejší vrstva, která funguje jako neviditelná poklička, klasická inverze. Promíchání vrstev brání okolní kopce, mráz se zakonzervuje a sněhová pokrývka přetrvává i ve chvílích, kdy pár desítek kilometrů severněji už dávno roztála. Právě proto oblast v klimatických mapách spadá do zóny se sto až sto dvaceti dny se sněhem ročně, zatímco mírně teplejší okolní pásma počítají jen se šedesáti až osmdesáti.

Kopcovitá krajina, kde se žije a lyžuje

Česká Sibiř přitom zůstává běžně obydleným krajem. Samotný Sedlec-Prčice měl k lednu 2022 přes 2 800 obyvatel, okolní obce hospodaří na orné půdě (téměř 44 % rozlohy), pasou dobytek na trvalých travních porostech (přes 20 %) a obklopují se lesy pokrývajícími čtvrtinu území. Drsná zima tu představuje spíš zesilovač sezónních komplikací, namrzlé silnice, závěje, pozdější nástup jara, než existenční bariéru.

Pro pražské výletníky je region zajímavý právě díky kontrastu dostupnosti a zimního charakteru:

• Monínec – červená sjezdovka o délce 1 200 metrů s převýšením 215 metrů, čtyřsedačková lanovka s kapacitou 2 400 lyžařů za hodinu, umělé zasněžování, noční provoz, lyžařská i snowboardová škola.
• Ski areál Kvasejovice – menší středisko vhodné pro rodiny.
• Běžkařské trasy v okolí Čertova břemene, kde se stopy udržují, dokud sníh dovolí.
• Zámek Vrchotovy Janovice pod správou Národního muzea – zimní procházka zámeckým parkem doplní sportovní program o kulturní rozměr.

Nejspolehlivější měsíce pro sněhový zážitek? Leden, únor a začátek března, kdy se mrazivé epizody drží nejstabilněji a resort Monínec doplňuje přírodní sníh technickým.

Oteplování mění mapu, ale charakter přežívá

Klimatická změna se nevyhýbá ani České Sibiři. Starší klasifikace řadily vrcholové partie do chladné oblasti CH7, novější data je přesouvají do kategorie mírně teplé. Průměrná teplota se posunula nahoru, oblevy v průběhu zimy přicházejí častěji a souvislá sněhová pokrývka už nevydrží celou sezónu tak spolehlivě jako před třiceti lety.

Přesto si region zachovává svou pověst. Teplotní gradient mezi Prahou a hřbetem České Sibiře totiž nemizí; obě lokality se oteplují, ale výškový a reliéfní rozdíl zůstává konstantou. Když v lednu v Praze prší, na Miličínsku s velkou pravděpodobností sněží. Když v metropoli taje, na Javorové skále ještě mrzne. Ten kontrast je zakódovaný v geologii a v metrech nadmořské výšky, a žádný klimatický scénář ho zatím nedokáže úplně smazat.

Pět stupňů, šedesát minut a jiný svět za oknem

Kdo chce pochopit, proč si Herbenův fejeton z roku 1907 vysloužil tak trvanlivou přezdívku, nepotřebuje studovat klimatologické atlasy. Stačí v lednu nasednout do auta, vyrazit po D3 na jih a sledovat krajinu za oknem. Někde mezi Voticemi a Sedlcem se změní barva polí, na střechách přibude bílá vrstva a teploměr na palubní desce klesne o pár čárek. Česká Sibiř se nepředstavuje, prostě začne.