Gorily v rwandském parku rozpoznaly pytlácké pasti a rozebraly je. Spouštěčem bylo mládě, které v jedné uhynulo

V červenci 2012 tracker John Ndayambaje sledoval, jak dvě čtyřleté gorily cíleně rozebírají pytlácké pasti ve rwandském Volcanoes National Park, pouhých 48 hodin poté, co v podobné smyčce zahynulo mládě.

Foto: PxHere

Ndayambaje pracoval pro Karisoke Research Center, terénní stanici založenou Dian Fosseyovou. Toho úterního rána si všiml smyčky ukryté ve vegetaci a chtěl ji sám zneškodnit. Silverback Vuba ho ale varovným gestem zastavil. V tu chvíli k pasti vyběhli dva juvenilní jedinci, samec Rwema a samice Dukore. Rwema skočil na ohnutou, napruženou větev, která sloužila jako spouštěcí mechanismus, a zlomil ji. Dukore mezitím uvolnila samotnou smyčku. Celé to trvalo jen okamžiky.

Smrt, která všechno změnila

V neděli 15. července 2012 uhynula mladá samice Ngwino z Kuryamovy skupiny. Provaz smyčky jí hluboce rozřízl nohu, při pokusech o únik si vykloubila rameno a do rány se dostala gangréna. Veterináři z programu Gorilla Doctors a pracovníci Karisoke se ji pokusili zachránit. Přišli pozdě. Ngwino nebyla první obětí toho roku, šlo už o druhý potvrzený úhyn gorily ve smyčce v roce 2012.

O dva dny později, v úterý 17. července, Rwema a Dukore rozebírali pasti. Časová souslednost je tak těsná, že se nabízí otázka: reagovaly gorily na konkrétní ztrátu? Přímý důkaz neexistuje. Veronica Vecellio, koordinátorka programu ochrany goril v Karisoke, ale popsala jejich jednání jako „velmi sebejisté“, jako by přesně věděly, co dělají a proč.

Co gorily věděly a co ne

Někteří členové z Kuryamovy skupiny se do smyček dostali už dříve. Dospělí jedinci se z nich dokážou vytrhnout hrubou silou, ale zranění jim zůstanou: amputované prsty, jizvy na zápěstích. Mláďata takové štěstí nemají. Jsou lehčí, slabší, zvědavější. Smyčka se jim zařízne hlouběji, déle v ní visí a sekundární infekce přijde rychle.

Rwema a Dukore tedy vyrůstali obklopeni důkazy o tom, co smyčky způsobují. Odborná literatura připouští kombinaci faktorů:

• pozorování zraněných členů skupiny,
• vlastní zkušenost s prostředím, kde se pasti vyskytují,
• možné odkoukání od trackerů, kteří smyčky pravidelně odstraňují.

Výjimečné nebylo to, že gorily smyčku rozpoznaly jako hrozbu, dospělí to dělali i předtím. Výjimečné bylo, že to udělala čtyřletá mláďata. Odborná literatura mluví o „vědomí přítomnosti pastí“. U juvenilních goril to nikdy předtím nikdo přímo nepozoroval.

Šimpanzi to umějí taky, a možná se to učí od rodičů

Rwandské gorily nejsou jedinými lidoopy, kteří se pytláckým pastem aktivně brání. Nejlépe zdokumentovaný případ pochází od šimpanzů v guinejském Bossou, kde recenzovaná studie popsala šest pozorování pokusů o deaktivaci smyček, z toho dva prokazatelně úspěšné. Autoři tam navíc výslovně uvažují o kulturním přenosu, tedy o tom, že se mladí šimpanzi učí rozbíjet pasti od starších členů skupiny. Bonobové se o totéž pokoušeli s proměnlivým výsledkem.

U goril se nástrojové chování v přírodě pozoruje vzácněji než u šimpanzů nebo orangutanů. Podle studie publikované v PLOS Biology to ale neodráží nižší inteligenci, spíš odlišnou ekologii a způsob získávání potravy. Případ Rwemy a Dukore ukazuje, že když situace vyžaduje řešení fyzického problému, gorily ho zvládnou rychle a koordinovaně.

Proč je vědci neučí pasti rozbíjet

Nabízí se pragmatická otázka: když gorily dokážou smyčky zneškodnit, proč je k tomu výzkumníci záměrně netrénují? Vecellio odpovídá jednoznačně: nemohou a nechtějí ovlivňovat přirozené chování volně žijících skupin. Karisoke dlouhodobě stojí na zásadě minimálního zásahu. Veterinární pomoc při lidsky způsobeném zranění ano. Programování chování ne.

Gorilí vědomí přítomnosti pastí je cenný obranný bonus, ale samo o sobě nestačí. Studie publikovaná v Journal of Wildlife Diseases uvádí 37 veterinárně ošetřených případů goril chycených do smyček ve Volcanoes National Park v letech 1995 až 2015, v průměru skoro dva případy ročně. Mláďata a jedinci pod osm let byli rizikovější. IUCN v roce 2018 přesunula horskou gorilu z kategorie kriticky ohrožená na ohroženou díky koordinované ochraně, ale pytláctví a nemoci zůstávají mezi hlavními hrozbami.

Smyčky přitom většinou necílí na gorily. Pytláci je nastražují na antilopy a jiné druhy. Gorily jsou vedlejší oběti, a právě proto je problém tak těžko vymýtitelný. Na ochraně parku se podílejí i čeští vědci: Ústav biologie obratlovců AV ČR spolupracuje s Gorilla Doctors a Dian Fossey Gorilla Fund na výzkumu zdraví a parazitologie horských goril.