Sova Poldi usíná na hlavě ovčáka Inga. Fotografka v Německu dokumentuje přátelství, které trvá od vylíhnutí sovího mláděte

Německá fotografka Tanja Brandt zachytila něco, co by většina lidí považovala za nemožné: belgický ovčák a dvaceticentimetrová sovička spolu roky žili, spali a chodili na procházky.

Foto: Pixnio

Někdy kolem roku 2014 nechal někdo v domě Tanji Brandt otevřené dveře kanceláře. Uvnitř seděl pětiměsíční sýček obecný jménem Poldi. Dovnitř vešel Ingo, mohutný belgický ovčák malinois, cvičený pracovní pes s ostrou pozorností a silným loveckým pudem. Místo konfliktu přišlo opatrné očichání. A pak ticho, ve kterém se zrodilo jedno z nejlépe zdokumentovaných mezidruhových přátelství v novodobé zvířecí fotografii.

Otevřené dveře, které změnily všechno

Brandt, profesionální zvířecí fotografka a sokolnice žijící v Německu, si ten moment zpočátku vysvětlovala jako kuriozitu. Ingo se ale začal vracet. Chtěl být u Poldiho krmení, chodil s ním ven, nabízel mu svou přítomnost. A Poldi ji přijal. Usadil se Ingovi na hlavu, mezi vztyčené uši, a z toho místa pozoroval svět. Podle Brandt to bylo „nejbezpečnější místo“, jaké malý sýček znal, zvlášť když se v okolí objevil jiný pes.

Víc než jeden povedený záběr

Poldi spal u Inga v košíku, při nejistotě vyhledával jeho blízkost, nechával se vozit na hřbetě i na hlavě. Ingo se choval jako tichý strážce, trpělivý, nehybný, pozorný. Express zachytil moment u jezera, kdy Poldi při ohrožení přiletěl Ingovi rovnou na temeno a odmítl slétnout.

Brandt tyto situace fotografovala během společných výprav do lesa, k vodě, do sněhu. Nešlo o náhodné momentky cizích zvířat, šlo o vedené focení bytostí, které spolu reálně trávily dny. Výsledkem jsou série, v nichž kontrast dvaceticentimetrového sýčka a třicetikilového malinoise působí současně komicky i dojemně. Ale výraz snímků je spíš něžný než efektový.

Fotografka, sokolnice, chovatelka

Tanja Brandt se profesionální zvířecí fotografii věnuje zhruba od roku 2013. Na svém oficiálním webu se představuje jako oceněná autorka, sokolnice a chovatelka. Specializuje se na příběhové zvířecí portréty a koláže, její práce nejsou dokumentární v klasickém smyslu, ale ani inscenované bez reálného základu.

Ingo nebyl Poldiho jediným společníkem v Brandtině zvířecí rodině. Na stránkách projektu Ingo und Else existuje celá sekce věnovaná Ingovým přátelům, kde malinois figuruje po boku dalších sov a dravců. Stern v roce 2019 uváděl, že Ingo si rozuměl se všemi tehdejšími sovami v domácnosti. Později Brandt představila i dalšího psa, Dia, který navázal podobný vztah s jinými ptáky. Dvojice Ingo a Poldi ale zůstala tou, která „šla do světa“, přes německá média, mezinárodní portály i knihy.

Důležitý je i širší kontext Brandtiny práce se sýčky obecnými. Na svém blogu uvádí, že sýčky chová řadu let a část z nich vypouští zpět do přírody. Nejde tedy o sběratelku exotických mazlíčků, ale o člověka s chovatelským a záchranným zázemím.

Konec, který patří k příběhu

Veřejně doložené soužití Inga a Poldiho spadá hlavně do let 2015 až 2019. Nejstarší mediální výstupy (RTL, BILD, ZDF) pocházejí z jara a léta 2015. V říjnu téhož roku Brandt v rozhovoru uváděla, že Poldimu je rok a půl a že ho získala v pěti měsících věku. Ještě v květnu 2019 o dvojici vyšel velký profil ve Sternu.

V březnu 2020 ale Brandt na stránkách Petapixelu prozradila, že Poldi uhynul přibližně půl roku předtím, tedy zhruba v září 2019, po nehodě. Ingo později přijal novou sovu jménem Ronja.

Fotografie z těch let ale zůstávají. Brandt je prodává jako kalendáře, plakáty, plátna a knihy ve svém e-shopu, její portfolio je volně přístupné online. Síla série nespočívá v popření instinktů ani v trikové fotografii. Spočívá v tom, že někdo měl trpělivost, zázemí a oko na to, aby zachytil důvěru mezi dvěma bytostmi, které k sobě podle žádné učebnice nepatří, a přesto si k sobě našly cestu.