Studená skvrna v Atlantiku roste od roku 1955. Méně teplé vody proudí na sever a klimatické modely ukazují, co bude dál

Jižně od Grónska leží oblast, která se navzdory globálnímu oteplování ochlazuje. Nová studie ukazuje, proč, a odpověď mění dosavadní debatu.

Foto: Pxhere

Když se podíváte na mapu teplotních trendů oceánů za posledních sedmdesát let, jedna oblast vyčnívá. Zatímco prakticky celý svět se otepluje, pás severního Atlantiku mezi Grónskem a Britskými ostrovy zůstává chladnější, než by měl být. Vědci mu říkají „studená skvrna“, anglicky warming hole. Její existence je známá roky, ale klíčová otázka zněla jinak: uniká odtud víc tepla do atmosféry, nebo tam přitéká méně teplé vody z jihu? Čerstvá práce Stefana Rahmstorfa a kolegů z Postupimského institutu, publikovaná v Geophysical Research Letters, přináší odpověď, která posouvá celou debatu. A není uklidňující.

Proč rok 1955 neznamená začátek, ale začátek měření

Rok 1955 se v souvislosti se studenou skvrnou opakuje často a snadno svádí k představě, že tehdy anomálie vznikla. Ve skutečnosti jde o datum, od kterého existují dostatečně spolehlivá data o teplotě oceánu pod hladinou, tedy nejen povrchové měření, ale plnohloubkové profily tepelného obsahu a kvalitní reanalýzy povrchových toků. Samotný jev je starší. Rahmstorf a spoluautoři výslovně uvádějí, že oblast jižně od Grónska vykazuje ochlazování už od 19. století a v povrchových teplotách je anomálie viditelná i v delších řadách sahajících do roku 1900.

Co ale data od roku 1955 umožňují, je zásadní rozlišení. Vědci dokázali porovnat, kolik tepla oceán v dané oblasti ztrácí do atmosféry a kolik ho tam přitéká z jihu skrze oceánské proudy. Výsledek? Povrchová ztráta tepla nad studenou skvrnou v posledních dekádách klesala. Oceán tam tedy neztrácel víc energie do vzduchu, naopak. Problém je na straně přísunu: do subpolárního Atlantiku přitéká méně teplé vody, než přitékalo dříve.

Méně tepla z jihu, a co za tím stojí

Tady vstupuje do hry AMOC, atlantická meridionální převracecí cirkulace. Nejde o totéž co Golfský proud, i když se obojí často zaměňuje. Golfský proud je severně proudící povrchový proud podél amerického pobřeží, jedna součástka v obrovském stroji. AMOC je celý systém: teplá voda proudí na sever v horním kilometru oceánu, v severním Atlantiku se ochlazuje, zhoustne, potopí se a jako hluboký proud se vrací na jih. Právě tento koloběh přenáší obrovské množství tepla směrem k Evropě.

Nezávislá studie Li a Liu z roku 2025 přidává další díl skládačky. Autoři porovnali klimatické modely, které v historickém období simulují slábnoucí AMOC, s modely, kde AMOC naopak sílí. Jen ty první dokázaly reprodukovat pozorované ochlazení a zesládnutí vody jižně od Grónska. Modely se zesilující AMOC tento otisk nedokázaly napodobit. Mechanismus je přitom logický: oslabená cirkulace vytváří v severním Atlantiku deficit oceánského přenosu tepla, hlavně mezi 40. a 65. rovnoběžkou. Atmosféra tam oceán paradoxně spíš dohřívá, než aby byla původcem ochlazení.

Za samotným oslabováním AMOC stojí kombinace faktorů. Tající ledovce Grónska a Arktidy dodávají do severního Atlantiku sladkou vodu, která snižuje slanost a hustotu povrchové vrstvy. Tím brzdí potápění studené vody, tedy motor, který celou cirkulaci pohání.

Foto: Picryl

Co říkají modely o budoucnosti

Klimatické modely šesté generace (CMIP6) se shodují na jednom: AMOC bude ve 21. století slábnout bez ohledu na emisní scénář. Liší se jen v tom, jak moc.

• Nízké emise (SSP1-2.6): pokles AMOC o přibližně 24 % do roku 2100
• Střední emise (SSP2-4.5): pokles o 29 %
• Vyšší emise (SSP3-7.0): pokles o 32 %
• Vysoké emise (SSP5-8.5): pokles o 39 %

Důležitý detail: do přibližně roku 2060 se scénáře rozcházejí jen málo. Teprve v druhé polovině století se nůžky rozevírají. To znamená, že v nejbližších třiceti letech bude oslabování pokračovat víceméně stejným tempem, ať už emise klesnou, nebo ne.

Za horizont roku 2100 se obraz dramatizuje. Studie Drijfhouta a kolegů analyzovala prodloužené projekce a zjistila, že v bězích s vysokými emisemi přechází severní část AMOC do velmi slabého stavu. Do roku 2300 k faktickému zastavení severní větve AMOC došlo v 67 % modelových běhů při scénáři SSP5-8.5, ve 30 % při středních emisích a ve 21 % i při nízkých emisích. Předstupně těchto přechodů, tedy kolaps hlubokého zimního promíchávání v Labradorově, Irmingerově a Norském moři, se v některých modelech objevují už kolem poloviny tohoto století.

Přímá měření: signál už je v datech

Modely jsou jedna věc, pozorování druhá. Pole RAPID, které od roku 2004 přímo měří sílu AMOC na 26. rovnoběžce, zaznamenalo oslabení o přibližně 1 sverdrup za dekádu. To není zanedbatelné číslo; sverdrup představuje milion kubických metrů vody za sekundu. Autoři analýzy těchto dat ale dodávají, že při současném poměru signálu k šumu bude opravdu jednoznačný, „neobvyklý“ signál v přímých měřeních rozeznatelný spíš ve 40. až 60. letech tohoto století.

Poctivost vyžaduje přiznat i napětí uvnitř vědecké komunity. U jedné konkrétní větve systému, Florida Current, tedy proudu procházejícího Floridským průlivem, existují protichůdné výsledky. Jedna studie z roku 2023 našla zřetelné oslabení za poslední čtyři dekády, zatímco jiná práce z roku 2024 po přepočtu elektromagnetické kalibrace kabelových dat žádný statisticky významný trend nenašla. Jednotlivé větve systému zkrátka nedávají vždy stejný obraz. Ale celkový směr (méně tepla na sever, chladnoucí subpolární Atlantik, klesající slanost) ukazuje konzistentně.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Oslabení AMOC neznamená, že se Evropa přestane oteplovat. Znamená, že se oteplování regionálně přeskupí a změní charakter. Oficiální souhrn britského Met Office pro případ výrazného oslabení cirkulace hovoří o ochlazení severní polokoule, poklesu srážek v Evropě a změnách atmosférické cirkulace nad kontinentem. Pro Českou republiku neexistuje přímá modelová projekce vázaná na AMOC, ale z evropských studií se dá odvodit spíš vyšší proměnlivost počasí a riziko přeskládání srážkových vzorců než jednoduchý scénář „tužší zimy“.

Existence bodu zlomu, tedy prahu, za nímž by se AMOC nevrátila snadno zpět, je v teorii a modelech dobře zavedená. Rahmstorf mluví o „prokázané existenci bodu zlomu“, ale zároveň zdůrazňuje velkou nejistotu v tom, jak blízko k němu Země je. Nejde o důkaz bezprostředního kolapsu. Jde o silnější a hůř odbytný signál, že severní Atlantik už nereaguje jako běžná skvrna v mapě, nýbrž jako indikátor změny celé cirkulace.