Joe Simpson přežil pád v Andách i těžké zranění a dokázal se sám dostat do bezpečí

Britský horolezec si v roce 1985 na peruánské Siula Grande rozdrtil koleno a spadl do ledovcové trhliny. Do základního tábora se pak plazil čtyři dny, sám.

Foto: Pixnio

Červen 1985, Cordillera Huayhuash, Peru. Joe Simpson a Simon Yates právě dokončili prvovýstup západní stěnou Siula Grande, šestitisícovky, na kterou se předtím nikdo touto cestou nedostal. Stáli na vrcholu. A pak začal sestup, který se zapsal do horolezecké historie jako jeden z nejdrsnějších příběhů přežití vůbec. Ne proto, že by šlo o jeden dramatický okamžik. Ale proto, že šlo o řetězec rozhodnutí, chyb, náhod a mechanické disciplíny, z nichž každý jednotlivý článek mohl příběh ukončit smrtí.

Koleno, které znamenalo rozsudek

Při slézání severního hřebene Simpson uklouzl na ledové pasáži. Dopadl pravou nohou napřed a holenní kost mu prorazila kolenní kloub. Ve výšce kolem šesti tisíc metrů, bez záchranné služby, bez vrtulníku, bez dalších lidí v okolí. Simpson sám později popsal ten okamžik jako „rozsudek smrti“, ne kvůli bolesti, ale kvůli tomu, co věděl o horách. Těžce zraněný lezec ve dvojici v alpském stylu znamená problém, na který neexistuje učebnicové řešení.

Yates se přesto rozhodl pokusit se o záchranu. Hodiny spouštěl Simpsona po laně, vždy po délce padesátimetrového úseku, v bouři, ve tmě, s omrzlými rukama. Spustil ho asi o devět set metrů níž. Pak přišel okamžik, který definoval celý příběh.

Lano, které nikdo nechtěl přeříznout

Ve tmě a vánici Yates nevidomky spustil Simpsona přes okraj ledového převisu. Simpson zůstal viset ve vzduchu, nemohl se pohybovat nahoru ani dolů, a jeho váha začala stahovat Yatese k okraji. Uzel se zasekl v systému. Komunikace přes bouři nefungovala. Yates držel plnou Simpsonovu váhu a pomalu se sám sunul ke smrti.

Po asi hodině přeřízl lano.

Horolezecká komunita to roky vnímala jako porušení nejzákladnějšího symbolu důvěry mezi lezci. Yates čelil útokům, debatám o vyloučení, morálním soudům lidí, kteří nikdy neviseli nad propastí v bouři. Simpson knihu Touching the Void psal mimo jiné proto, aby ukázal, co všechno Yates před tím přeříznutím udělal. „Neměl jinou reálnou volbu,“ řekl v rozhovoru pro NPR Fresh Air. Kdyby lano nepřeřízl, zemřeli by oba.

Trhlina, římsa a hlas v hlavě

Simpson spadl do ledovcové trhliny. Ale nezabil se. Dopadl na sněhovou římsu, úzkou plošinu, pod kterou pokračovala tma bez dna. Kdyby dopadl o metr jinam, příběh by skončil tam. Tohle je ten moment, kde štěstí hrálo roli, kterou žádná vůle nenahradí.

Z trhliny se dostal po šikmé sněhové rampě na povrch ledovce. A pak začalo to, co odlišuje Simpsonův příběh od většiny jiných: zhruba tři až čtyři dny plazení přes ledovec a morény zpět do základního tábora. Vzdálenost, kterou zdravý člověk zvládne za pět šest hodin.

V knize popsal techniku, která zní banálně, ale v praxi fungovala jako záchranný mechanismus: rozsekával cestu na mikrocíle. Vyhlédnout další kámen. Podívat se na hodinky. Doplazit se tam za dvacet minut. Znovu opakovat. Jedl sníh, zakazoval si usnout, poslouchal „hlas“ v hlavě, který mu přikazoval další krok. Ne metaforu, doslova vnitřní příkaz, který přebíral kontrolu nad únavou a bolestí. Sám říkal, že to nebyla síla vůle v romantickém smyslu. Byla to mechanická poslušnost rutiny, která mu nedovolila zastavit.

Do tábora dorazil v noci. Yates a Richard Hawkins, který hlídal základní tábor, se chystali odejít. Simpson sám odhadl, že kdyby přišel o dvě hodiny později, našel by prázdné stany.

Co zůstalo a co se změnilo

Lékaři mu po návratu do Británie řekli, že už nikdy nebude normálně chodit. Mýlili se, Simpson se do hor vrátil. Ale v rozhovoru pro The Guardian z roku 2019 přiznal, že už nikdy nelezl stejně odhodlané cesty jako před Siulou. Přetrvaly panické ataky, posttraumatická stresová porucha, proměněný vztah k riziku.

Příběh překročil horolezeckou komunitu díky knize a hlavně díky filmu Touching the Void, který v roce 2004 získal cenu BAFTA za nejlepší britský film. Srovnání s Aronem Ralstonem, který se v roce 2003 v Utahu osvobodil zpod balvanu amputací vlastní ruky, je nevyhnutelné; oba příběhy stojí na extrémní izolaci a sebepomoci. Ale u Simpsona klíčovou roli hrálo i předchozí rozhodování ve dvojici a fakt, že se musel pohybovat s rozdrceným kolenem přes ledovec, ne čekat na místě.

Huayhuash dnes: ne divočina, ale pořád odlehlost

Cordillera Huayhuash už není zapomenutý kout And. Podle peruánského turistického registru oblast v roce 2024 navštívilo přes 5 500 zahraničních a téměř 800 domácích turistů. Přístup vede přes Huaraz do Chiquiánu a dál do Llamacu nebo přes Queropalcu, kde se platí vstupní poplatek. Trekkingové okruhy trvají dva až dvanáct dní, trasy vedou nad čtyři tisíce metrů a nejlepší sezóna je květen až září.

Technika se od roku 1985 posunula zásadně. Satelitní komunikátory dnes umožňují obousměrné textování a tísňové volání přes síť Iridium odkudkoli s výhledem na oblohu. Ale technologie zlepšila šanci zavolat pomoc, nezrušila odlehlost. Vrtulník v Huayhuashi pořád není za rohem. A třetí člověk v týmu, záložní čas a schopnost včas otočit akci, to žádný komunikátor nenahradí.

Simpsonův příběh není o zázraku. Je o tom, že v horách je hranice mezi heroismem a chladnou technickou disciplínou tak tenká, že ji většinou vidíte až zpětně, pokud vůbec přežijete, abyste se mohli ohlédnout.