Orlosupi určení k vypuštění se odchovávají tak, aby si nevytvořili potravní vazbu na člověka

18. února 2026 se v ostravské zoo vyklubalo mládě, které dostalo pracovní označení BG1299.

Foto: PxHere

Protože orlosupi bradatí běžně snášejí dvě vejce a starší mládě zpravidla zabije mladšího sourozence, chovatelé vajíčko odebrali a mládě krátce uměle dokrmili. Pak ho co nejrychleji převezli do Liberce, kde ho převzal zkušený pěstounský pár. Celý manévr měl jediný cíl: zajistit, aby si ptáček nespojil člověka s potravou, a zůstal kandidátem na návrat do přírody.

Sedm dní, které rozhodují o celém životě

Evropský protokol pro odchov orlosupů bradatých, který spravuje Vulture Conservation Foundation společně s koordinátorem chovného programu EEP, je v jednom bodě nekompromisní: mládě musí být pod dospělými orlosupy nejpozději do čtyř až deseti dnů po vylíhnutí. Každý den navíc v lidských rukou zvyšuje riziko takzvaného imprintingu, tedy stavu, kdy si pták zafixuje člověka jako příslušníka vlastního druhu a zdroj potravy.

Co to znamená v praxi? Chovatel v kritických prvních dnech krmí mládě za bariérou, bez vizuálního kontaktu. Někdy používá jednoduchou loutku připomínající hlavu dospělého orlosupa. Mládě může být umístěno v boxu u hnízda dospělého páru, aby vidělo a slyšelo vlastní druh, i když ho ještě nemůže fyzicky kontaktovat. V některých zařízeních se dvě mláďata denně střídají mezi umělým odchovem a hnízdem, aby každé dostalo maximum času pod orlosupy. Jakmile pěstounský pár mládě přijme, lidský zásah končí.

Proč imprintovaný orlosup nemůže do přírody

Příběh samce jménem Kajazo ukazuje, co se stane, když se okno prvního týdne propásne. Kajazo prošel dlouhým ručním odchovem a dodnes rozpoznává lidi jako svůj druh. V chovném programu je přesto cenný, funguje jako vynikající pěstoun, který adoptuje cizí mláďata. Ale vypustit ho do přírody nedává smysl. Pták fixovaný na člověka by se nevyhýbal lidem, nehledal potravu samostatně a pravděpodobně by se ani nespářil s divokým partnerem.

Celý systém je proto vystavěný na prevenci, ne na nápravě. Koordinátor EEP Àlex Llopis přiděluje mláďata jednotlivým projektům podle genetiky, poměru pohlaví a aktuálních potřeb populací. Ale základní podmínka je vždy stejná: pták musí být odchován tak, aby se po vypuštění choval jako divoký orlosup. Bez této podmínky ztrácí celý repatriační program smysl.

České zoo jako aktivní článek evropského systému

Zoo Ostrava k letošnímu květnu eviduje už 24 ptáků vypuštěných do přírody. Zoo Liberec přispěla nejméně 15 vlastními mláďaty. Dohromady je to téměř čtyřicet orlosupů, kteří z českých zoo odešli do evropských hor, číslo, které obě zahrady řadí mezi klíčové dodavatele programu.

Letošní samec BG1299 je přitom ukázkou toho, jak mezizoo spolupráce funguje: mládě se narodilo v Ostravě, ale odchovalo ho liberecké pěstounské duo. Do statistik se proto nemá započítávat dvakrát, je to společný projekt. A řada dříve vypuštěných ptáků už ve volné přírodě sama zahnízdila a odvedla vlastní mláďata, což je nejtvrdší možný důkaz, že český odchov funguje.

Maestrazgo: od prvního vypuštění k prvnímu páru

Oblast Maestrazgo na východě Španělska přišla o orlosupy ve dvacátém století kvůli otravám, lovu a mylné představě, že velcí supi škodí dobytku. Reintrodukční projekt tam běží od roku 2018. Do března 2025 bylo vypuštěno 17 ptáků, z nichž 14 stále létalo. A v listopadu 2025 přišel průlom: samec Amic a samice Bassi vytvořili první teritoriální pár v oblasti.

Pro srovnání: alpský program začal vypouštěním v roce 1986. Do roku 2025 tam bylo vypuštěno 264 mladých orlosupů, ve volné přírodě se narodilo nejméně 589 mláďat a v Alpách dnes žije kolem 450 ptáků s více než stovkou hnízdních párů. Maestrazgo je tedy ve fázi, kde Alpy byly zhruba na přelomu devadesátých let; první ptáci se usazují, ale reprodukčně fungující populace je ještě daleko.

Hrozby přitom nemizí. Nelegální otravy a olovo z lovecké munice zůstávají hlavními zabijáky supů ve Španělsku. Nově přibývají kolize s větrnými turbínami; v roce 2024 takto zahynul jeden z vypuštěných orlosupů. Monitoring probíhá přes GPS vysílače, kroužky a odbarvené letky; veřejnost může pozorování hlásit do mezinárodní monitorovací sítě a část ptáků lze sledovat na online mapách VCF.

Co se stalo s BG1299

20. května 2026, dva dny po datu, kdy Zoo Ostrava oznámila jeho cestu do Španělska, bylo mládě umístěno do vypouštěcího hnízda v Tinença de Benifassà. Dostalo jméno Iberis a GPS vysílač na zádech. V umělém hnízdě na skalní římse ho krmili bez přímého kontaktu s lidmi a sledovali z bezpečné vzdálenosti, přesně podle protokolu, který má zajistit, že si první let spojí s horami, ne s člověkem.

Celý příběh orlosupa Iberis potvrzuje jednu věc: vypouštění do přírody není logistická operace s ptákem v přepravce. Je to behaviorální projekt, který začíná v prvních hodinách po vylíhnutí a jehož úspěch se měří až o roky později, prvním vlastním mládětem ve volné přírodě.