Pařížské katakomby vznikly kvůli přeplněným hřbitovům a propadajícímu se podzemí

Nejslavnější podzemní pohřebiště světa nevymyslel žádný vizionář. Vzniklo jako nouzové řešení dvou krizí najednou.

Foto: PxHere

Paříž měla koncem 18. století problém nahoře i dole. Na povrchu přetékaly městské hřbitovy – mrtvých bylo tolik, že se z nich stalo hygienické riziko pro živé. Pod povrchem se mezitím bortily stropy opuštěných vápencových lomů a celé ulice hrozily propadnutím. Řešení obou krizí se nakonec propojilo v jednom místě: v síti podzemních chodeb, kam město začalo svážet kosti svých mrtvých. Z improvizované městské údržby se během dvou století stal jeden z nejnavštěvovanějších temných turistických cílů planety. A většina toho, co pod Paříží leží, je dodnes zakázaná.

Hřbitov, který přetekl

Epicentrem krize byl hřbitov Saints-Innocents v centru Paříže, používaný téměř deset století. Na konci 18. století už nešlo o pietní místo, ale o infekční ohnisko. Hromadné hroby se vrstvily přes sebe, těla se rozkládala v takové blízkosti obydlí, že obyvatelé okolních domů si stěžovali na nesnesitelný zápach a nemoci. V roce 1780 přišla poslední kapka: zeď oddělující hřbitov od sklepa sousedního domu se prolomila a stovky ostatků se sesunuly do suterénu.

Město hřbitov uzavřelo. O pět let později, roku 1785, padlo rozhodnutí: kosti se budou přesouvat do bývalých lomů Tombe-Issoire na levém břehu Seiny. První transporty probíhaly v noci, vozy kryté černým plátnem projížděly ulicemi za zpěvu kněží. Přesuny pokračovaly v několika vlnách až hluboko do 19. století a postupně pohltily ostatky z desítek dalších pařížských hřbitovů.

Město, které se propadalo

Paralelně s hřbitovní krizí řešila Paříž druhou, neméně naléhavou hrozbu. Pod městem zůstaly po staletích těžby vápence a sádrovce rozsáhlé dutiny, o kterých nikdo neměl přesný přehled. Série propadů, některé spolkly celé domy, donutila krále Ludvíka XVI. jednat. Dne 4. dubna 1777 vznikla Inspection générale des carrières, úřad pověřený mapováním a zajišťováním starých lomů.

Právě tato instituce existuje dodnes a právě díky ní se podařilo identifikovat podzemní prostory vhodné pro uložení ostatků. Katakomby tedy nevznikly ražením nových tunelů. Město využilo to, co pod ním už bylo, a co samo o sobě představovalo nebezpečí. Jeden problém posloužil jako řešení druhého.

Kolik kostí, kolik chodeb

Oficiální formulace Catacombes de Paris mluví o „ostatcích několika milionů Pařížanů“. Tradičně se uvádí číslo šest milionů, ale pedagogické materiály katakomb upozorňují, že od roku 2014 nové studie tento údaj spíše snižují. Mezi anonymními kostmi leží i pozůstatky slavných jmen: chemik Lavoisier, revolucionáři Danton a Robespierre, princezna Madame Élisabeth. Část ostatků navíc pochází z hřbitovů, kde byli pohřbíváni oběti morových epidemií, včetně hromadného hrobu z areálu Trinité spojeného s černou smrtí roku 1348.

A pak je tu otázka rozsahu. Samotný ossuár, místo, kde jsou kosti uspořádány do stěn a dekorativních vzorů, zabírá zhruba 11 000 metrů čtverečních. Oficiální návštěvnický okruh měří 1,5 kilometru v hloubce asi 20 metrů pod povrchem. Jenže celá síť bývalých lomů pod Paříží je něco úplně jiného. Vlastní doprovodný materiál katakomb uvádí přibližně 300 kilometrů podzemních chodeb, popularizační zdroje někdy pracují s číslem 350 kilometrů. Z toho všeho lze legálně navštívit asi dva kilometry. Zbytek je zakázané území.

Kolem neoficiálních katakomb přitom kolují i městské legendy, a to o muži z devadesátých let, jehož kamera údajně zachytila panický útěk podzemím, nebo o záhadně zářících lebkách na fotografiích. Pro žádnou z těchto historek se nepodařilo dohledat důvěryhodný primární zdroj. Nejpevněji doložený příběh ztracence je Philibert Aspairt, portýr nemocnice Val-de-Grâce, který se v podzemí ztratil roku 1793. Jeho ostatky se našli až po jedenácti letech. Žádné nadpřirozeno, jen tma a ztráta orientace.

Od městské údržby k turistické atrakci

Překvapivé je, jak brzy se z utilitárního ossuáru stalo místo k navštívení. Katakomby jsou veřejnosti přístupné už od roku 1809, byť zpočátku jen na objednání a v omezeném režimu. Nejde tedy o vynález moderního turismu; už na počátku 19. století si Pařížané uvědomovali, že vědomě inscenované memento mori pod jejich městem stojí za vidění.

Dnes katakomby přitahují kolem 600 tisíc návštěvníků ročně. Po rozsáhlé rekonstrukci byly znovuotevřeny 8. dubna 2026 s modernizovanými bezpečnostními, protipožárními i komunikačními systémy. Trasa je jednosměrná, město pouští dovnitř maximálně 200 lidí současně. Vstup je na adrese 1 avenue du Colonel Henri Rol-Tanguy u stanice metra Denfert-Rochereau, výstup o kus dál na 21 bis avenue René-Coty. Počítejte s 243 schody, čtrnácti stupni Celsia a s tím, že kolem vás budou v bezprostřední blízkosti skutečné lidské ostatky. Pro klaustrofobiky a lidi se srdečními či dýchacími obtížemi místo vhodné není.