Maříž na jihu Čech měla být v roce 1952 zbourána. Zachránil ji detail v pohraničním plánu, který nikdo nečekal

Vesnici tři kilometry od Slavonic oddělila od osudu sousední Léštnice jediná čára na mapě zakázaného pásma.

Foto: Nadkachna - licence CC BY 3.0

Na jaře 1952 měla Maříž zmizet. Stejně jako desítky dalších pohraničních vesnic, které se ocitly v prostoru vymezeném pro totální vyklizení. Jenže zatímco sousední Léštnice byla srovnána se zemí, Maříž stojí dodnes. Ne proto, že by si ji režim chtěl uchovat. Ale proto, že hranice zakázaného pásma ji neobepnula zevnitř, nýbrž zvenčí, a tím ji formálně vyřadila z demoličního seznamu. Příběh Maříže není o zázračné záchraně. Je o výjimce v systému, který jinak vesnice mazal z mapy.

Jak se bouraly vesnice

V lednu 1952 padl na meziministerské úrovni návrh zlikvidovat všechny stavební objekty v zakázaném pásmu, které si nevyhradí Pohraniční stráž nebo armáda. 2. dubna téhož roku to posvětilo předsednictvo ÚV KSČ a Ministerstvo vnitra vydalo prováděcí směrnici. Krajské národní výbory řídily, okresní prováděly, Pohraniční stráž dohlížela. Budovy se bouraly, staveniště srovnávala, použitelný materiál putoval do JZD a na veřejné stavby.

Demoliční vlna běžela v letech 1952 až 1956, likvidace neosídlených objektů v širším pohraničí pokračovala až do roku 1960. V celém československém pohraničí zmizelo přes sto vesnic v zakázaném pásmu (proběhlo přes 45 tisíc demolic). Jen na území dnešního městyse Staré Město pod Landštejnem zaniklo osm vesnic: Rajchéřov, Romava, Staré Hutě, Košťálkov, Kuní, Dětříž, Pernárec a Košlák. Maříž přitom figurovala na regionálním soupisu obcí určených k likvidaci hned vedle nich.

Čára, která rozhodla

Zakázané pásmo nicméně sahalo do dvou kilometrů od státní hranice. A Maříž leží tak blízko Rakouska, že podle dobových pravidel nesplňovala ani minimální povolenou vzdálenost. Logika režimu proto jasně říkala: zbourat. Jenže podle odborných rekonstrukcí a pamětnických zdrojů se stalo něco jiného: trasování zakázaného pásma Maříž nepojalo celou dovnitř. Zóna ji obepínala prakticky ze tří stran, ale vesnice samotná zůstala formálně vně nejtvrdšího prostoru určeného k vyklizení.

Nebyl to projev sentimentality. Šlo o technický detail v průběhu hraniční čáry, detail, který nedával smysl ani ve vlastní logice systému. Sousední Léštnice, vzdálená pár set metrů, takové štěstí už neměla – po roce 1953 z ní nezbylo nic.

Maříž sice přežila, ale nezůstala nedotčená. Část obyvatel byla vystěhována, nesměli se přistěhovat noví lidé a opravy domů byly blokovány. U rybníka stála střežená brána s protitankovými zátarasy, na jediné příjezdové cestě železná vrata s hlídkou. Kdo chtěl projet, potřeboval povolení. Režim vesnici nezboural, ale administrativně ji umrtvoval. Úřední označení znělo: obec „na dožití“.

Drátěný pytel a pomalé umírání

Příběh Maříže nekončí padesátými lety. Po nástupu normalizace přišla druhá vlna ohrožení. V sedmdesátých letech se posunula signální stěna a Maříž se ocitla v takzvaném drátěném pytli, uzavřená mezi dráty téměř ze všech stran. Pamětník František Dušek popisuje situaci, kdy se znovu tlačilo na přirozené vymření vesnice. Nesmělo se kupovat, stavět, opravovat.

Na konci osmdesátých let v Maříži žila jedna romská rodina, několik starších lidí a torzo zámku. Vesnice vypadala téměř zničeně. Čtyřicet let trvající experiment s administrativním umrtvováním málem dopadl stejně jako buldozery v Léštnici, jen pomaleji.

Keramika místo drátů

Na jaře 1990 přijel do Maříže Kryštof Trubáček s přáteli z divadla Sklep. Odstraňovali pohraniční dráty a Trubáček, který dlouhodobě hledal prostor pro keramickou dílnu, našel v polorozpadlé vesnici přesně to, co potřeboval: ticho, prostor a místo, které málem přestalo existovat.

O rok později se v bývalé kovárně u Janova rybníka dohodl s Janem Boháčem na společné dílně. Prvním cílem bylo sto hrnečků měsíčně. Z toho vyrostla Mařížská keramika, značka, kterou dnes zná celá republika. Ručně malované kusy, každý originál, spolupráce s téměř čtyřicítkou výtvarníků. Později se příběh rozštěpil do dvou samostatných linií, obě ale nesou mařížské jméno.

Dnes je Maříž oficiálně místní částí Slavonic. Funguje tu keramická dílna, kde si návštěvníci mohou namalovat vlastní kus, restaurace Oáza a po vstupu do Schengenu i přeshraniční spojení na rakouský Reinolz. Turistické informační centrum Slavonic provozuje naučný přeshraniční cyklookruh „Zaniklé vesnice“, který vede i kolem míst, kde stávala Léštnice.