Archeologové v japonské jeskyni odkryli důkaz, že lidé pečovali o vlky ještě tisíce let po domestikaci psa
Dvě kostry pohřbené na malém švédském ostrově v Baltském moři napařily psům. Genomická analýza ukázala, že s domestikovanou psí linií nesdílejí nic, a přesto jedli totéž co lidé kolem nich.
Obsah článku
Příběh začíná v jeskyni Stora Förvar na ostrově Stora Karlsö, skalnatém útesu o rozloze necelých 2,5 km², který leží více než šest kilometrů od západního pobřeží Gotlandu. Jeskyni vykopali švédští badatelé už v letech 1888–1893 a vytáhli z ní asi sedm tisíc nálezů – mezi nimi se nacházely také kosti dvou větších psovitých šelem, které desítky let ležely v depozitářích bez jednoznačného určení. Teprve tým vedený genetikem Linusem Girdland-Flinkem ze Stockholmské univerzity je v roce 2025 podrobil celogenomové analýze, a výsledek překvapil i autory. Zvířata nebyla primitivní psi. Byla to čistokrevná šedá vlčice a vlk, geneticky nerozlišitelní od eurasijských vlků, bez jakékoli sdílené příbuznosti s linií domácího psa. Jeden pochází z pozdního neolitu, druhý z doby bronzové. Stáří: zhruba tři až pět tisíc let. Jenže psi v západní Eurasii existovali prokazatelně už před šestnácti tisíci lety.
Ostrov, kam se vlk sám nedostane
Stora Karlsö nemá a nikdy neměl endemické populace suchozemských savců. Ostrov je příliš malý a příliš daleko od pevniny, než aby se na něj velký predátor dostal vlastními silami. Právě to dělá z nálezu víc než kuriozitu. Pokud se vlci na ostrov nedostali sami, musel je tam dopravit člověk. A nejde o ojedinělý případ transportu zvířat: v téže jeskyni se našly i kosti losa, jelena a divočáka, tedy druhů, které na ostrově nežily a musely být přeneseny z Gotlandu. Stora Karlsö sloužil pravěkým lovcům tuleňů, ptáčníkům a rybářům jako sezonní nebo trvalá základna. Vlci do tohoto prostředí zapadají jen tehdy, pokud je tam lidé chtěli mít.
Co prozradily kosti a geny
Studie publikovaná v PNAS v listopadu 2025 shrnuje několik vzájemně se posilujících indicií:
- Mořská dieta. Izotopová analýza kostí ukázala, že oba vlci jedli převážně ryby a tuleně, tedy totéž co lidé na ostrově. Divoký vlk na skandinávské pevnině se živí jeleny a losy.
- Menší tělo. Oba jedinci byli na spodní hranici vlčí velikostní variability. Ne dost malí na to, aby je šlo označit za psy, ale výrazně menší než typičtí pevninští vlci.
- Patologie končetiny. Vlk z doby bronzové měl poškození, které omezovalo pohyb. V divočině by takové zvíře pravděpodobně nepřežilo; na ostrově s lidmi ano.
- Extrémně nízká genetická diverzita. Jeden z jedinců vykazoval nižší genetickou diverzitu než jakýkoli dosud zkoumaný starověký vlk. Takový vzorec odpovídá buď silné izolaci, populačnímu zúžení, nebo řízené reprodukci pod lidskou kontrolou.
Autoři opatrně formulují: mluví o „možné péči“, „kontrole“ a „managementu“, nikoli o plné domestikaci. Podle tiskové zprávy Stockholmské univerzity spoluautor Anders Bergström shrnul, že tehdejší lidé v soužití s vlky „zjevně nacházeli hodnotu“, ale konkrétní účel zatím zůstává otevřený. Lov tuleňů, hlídání tábořiště, prestižní držení, rituální role? Vše je obhajitelná hypotéza, nic z toho není prokázáno.
Proč to není další kapitola vzniku psa
Tady je klíčový kontext. V březnu 2026 vyšla v Nature rozsáhlá genomická studie raných psů v Evropě, která přehodnotila řadu starších nálezů. Některé údajné paleolitické psy z evropských lokalit, včetně slavné belgické jeskyně Goyet, genetika vrátila mezi vlky. U dalších, jako je české Předmostí, se ukázalo pozdější uložení kostí nebo kontaminace moderní psí DNA. Studie zároveň odmítla představu, že by evropští psi vznikli zcela nezávislou, oddělenou domestikací; sdílejí společný původ s širší psí linií.
Vlci ze Stora Karlsö do tohoto obrazu zapadají jako důležitý, ale jiný dílek. Nejsou důkazem nového místa domestikace. Jsou příliš mladí, o devět až třináct tisíc let mladší než nejstarší geneticky potvrzení psi v Evropě, a geneticky stojí zcela mimo psí linii. Podle nás jde spíš o pozdní, lokální a nakonec slepou větev lidsko-vlčího soužití.