Fosilní nálezy ukazují, že velcí příbuzní chobotnic žili v oceánech už před 100 miliony lety
Křídové oceány brázdili příbuzní chobotnic dlouzí až 19 metrů. Jejich čelisti přežily v hornině desítky milionů let, a teprve teď je vědci dokážou najít.
Obsah článku
Když paleontologové z Hokkaido University oznámili objev dvou druhů obřích finnatých octopodů rodu Nanaimoteuthis, posunuli představu o tom, jak vypadal svět hlavonožců v době dinosaurů. Fosilie čelistí z Japonska a kanadského ostrova Vancouver ukázaly tvory staré 100 až 72 milionů let, kteří svou velikostí překonávali cokoliv, co dnes v říši chobotnic známe. Jenže příběh sahá ještě hlouběji. Sporná, dvanáct centimetrů dlouhá fosilie z Montany naznačuje, že vývojová linie vedoucí k chobotnicím může mít kořeny staré přes 330 milionů let, tedy dávno před prvními dinosaury.
Obři z křídových moří
Klíčem k objevu nebylo celé zkamenělé tělo. Měkkotělí hlavonožci nemají kosti ani vnější schránku, jejich tkáně se po smrti rychle rozpadají. Co ale přežije, jsou čelisti, tvrdé, zobákovité struktury, které odolávají rozkladu mnohem lépe než svaly a kůže. Právě fosilní dolní čelisti ukryté v hornině dovolily japonskému týmu identifikovat dva druhy: Nanaimoteuthis jeletzkyi s odhadovanou délkou 3 až 8 metrů a výrazně většího Nanaimoteuthis haggarti, jehož rozpětí vědci odhadují na 7 až 19 metrů.
Pro srovnání: největší žijící chobotnice, pacifická obří chobotnice, dorůstá kolem pěti metrů. Horní odhad u N. haggarti tak překračuje i rozměry dnešních obřích krakatic. Podle tiskové zprávy Hokkaido University oba druhy patřily mezi Cirrata, skupinu finnatých, „ušatých“ hlubokomořských chobotnic, které dnes žijí v hlubinách a zdaleka nedosahují takových rozměrů. V křídě to byli vrcholoví predátoři.
Digitální dolování v hornině
Proč se o těchto obrech dozvídáme až teď? Odpověď leží v technologii. Tým z Hokkaido University v červnu 2025 představil metodu, které říkají „digitální dolování fosilií“, tedy systematické prořezávání hornin a tomografické skenování, které odhalí struktury ukryté uvnitř kamene. Z japonských křídových sedimentů tímto způsobem vytěžili zhruba tisíc hlavonožčích zobáků, mezi nimi 263 olihňových exemplářů a asi 40 dosud neznámých druhů. Teprve tento masivní dataset umožnil rozpoznat, že některé čelisti patřily tvorům mnohem větším, než kdo čekal.
Dříve paleontologové spoléhali na náhodné nálezy celých těl v takzvaných lagerstätten, lokalitách s výjimečnými podmínkami pro zachování měkkých tkání. Takových míst je na planetě jen hrstka. Digitální přístup obrací logiku: místo čekání na zázrak systematicky prohledává běžnější sedimenty, kde se zachovaly alespoň nejodolnější části.
Fosilie z muzejní zásuvky
Zatímco křídoví obři představují relativně čerstvý objev, debata o hlubokém původu celé linie trvá už čtyři roky. V březnu 2022 Christopher Whalen a Neil Landman z Amerického přírodovědného muzea a Yale popsali v Nature Communications druh Syllipsimopodi bideni, drobného hlavonožce z Bear Gulch Limestone v montanském Fergus County, starého přibližně 328 milionů let.
Exemplář přitom ležel v Royal Ontario Museum od roku 1988, aniž by ho kdokoliv detailně studoval. Whalen a Landman na něm identifikovali deset funkčních ramen se dvouřadými přísavkami, vnitřní schránku typu gladius dlouhou asi 6,5 centimetru, pár ploutví a inkoustový váček. Torpédovitě protáhlé tělo připomínalo spíš dnešní olihně než osmiramenné chobotnice. Přesto autoři tvrdili, že jde o nejstaršího známého zástupce vampyropodů, skupiny zahrnující chobotnice i upířice. Pokud mají pravdu, posunuli původ této linie o zhruba 82 milionů let hlouběji do minulosti.
Spor, který nekončí
Pravdu ale nemají všichni. V prosinci 2023 mezinárodní tým vedený Christianem Klugem, mezi jehož autory byl i Martin Košťák z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, publikoval v Nature Communications formální námitku. Podle kritiků může být Syllipsimopodi jen jinak zachovaný exemplář již známého druhu Gordoniconus beargulchensis a rozdíly v morfologii lze vysvětlit tafonomií, tedy procesy, které fosilie po smrti organismu přetvářejí. Bez protějšku, druhého exempláře, nelze podle nich bezpečně tvrdit, že zvíře postrádalo phragmokon, dutou komůrkovou schránku typickou pro jiné skupiny.
Whalen a Landman odpověděli o pět dní později. Trvali na tom, že klíčové znaky, zejména středové žebro na gladiu a jeho proporce, synonymii s Gordoniconus nepodporují. Spor zůstává otevřený. Ke shodě by nejvíc pomohly další nálezy z Bear Gulch, ideálně kompletnější materiál, který by anatomii potvrdil, nebo vyvrátil.
Rok 2026: nová mapa hlavonožčí evoluce
Letošní rok přinesl ještě jeden důležitý posun. V dubnu 2026 tým z University of Reading pomocí synchrotronového skenování přehodnotil Pohlsepia mazonensis, fosilie, která desítky let figurovala jako nejstarší známá chobotnice. Výsledek: nejde o chobotnici vůbec, nýbrž o nautiloida. Jeden z kalibračních bodů celé evoluční časové osy tak padl.
Dohromady se tak skládá obraz, ve kterém křída, éra dinosaurů, byla pro hlavonožce obdobím překvapivé rozmanitosti a gigantismu. Nanaimoteuthis brázdil severní Pacifik jako vrcholový predátor, zatímco kořeny celé linie možná sahají až do karbonu, 330 milionů let zpátky. Mezi těmito dvěma body leží obrovská mezera ve fosilním záznamu, kterou zatím vyplňuje jediný sporný exemplář z Montany.
Právě proto je digitální dolování fosilií tak slibné. Čelisti hlavonožců přežívají v hornině, kde těla dávno zmizela. Stačí je umět najít, a severopacifické křídové sedimenty zdaleka nevydaly všechno, co v sobě skrývají.