Kosti tisíc let starého dinga naznačují, že se o zraněné zvíře starala domorodá komunita

Zhojené zlomeniny, obroušené zuby a hrob, který lidé „krmili“ mušlemi ještě pět set let po pohřbu. Příběh dinga jménem Garli přepisuje představy o vztahu lidí a zvířat v předkoloniální Austrálii.

Foto: Zde - licence CC BY SA 4.0

Na břehu řeky Baaky, v koloniálních mapách známé jako Darling, v západním Novém Jižním Walesu ležely kosti samce dinga víc než devět století pod vrstvami mušlových schránek. Když je kolem roku 2000 obnažily silniční práce, nikdo netušil, jak výjimečný příběh vyprávějí. Záchranný archeologický výzkum proběhl až v září 2023 na žádost Rady starších domorodého národa Barkindji z Menindee a výsledky, publikované letos v časopise Australian Archaeology, ukazují něco víc než sentimentální příběh o „mazlíčkovi z pravěku“. Ukazují komunitu, která se o jedno konkrétní zvíře starala za jeho života a pamatovala na něj generace po jeho smrti.

Garli: kostra, která mluví

Přímé radiokarbonové datování metodou AMS stanovilo stáří kosti na 963–916 let před přítomností, což po přepočtu z konvence „before present = před rokem 1950″ odpovídá zhruba období 987–1034 našeho letopočtu.

Co kosti prozradily? Garli, jméno, které mu dali barkindjští starší, byl samec odhadovaného věku čtyři až sedm let, což je na dinga poměrně pokročilý věk. Na žebrech a dolní části nohy měl zhojené zlomeniny a jeho zuby byly silně obroušené. Vědci z University of Sydney navrhují, že charakter zranění odpovídá silnému úderu do boku, snad kopnutí klokanem. Jisté to není, ale jisté je něco jiného: kosti se zahojily. Zvíře po vážném traumatu žilo dál, a to v prostředí, kde divoký dingo s omezenou pohyblivostí přežívá těžko.

A právě tady vstupuje do hry lidská péče. Kombinace zhojených traumat, vysokého věku a záměrného pohřbu v kulturně významném místě vede autory studie k závěru, že Garli nebyl toulavý predátor, ale člen komunity s jasným sociálním statusem.

Hrob, který jedli pět set let

Samotné pohřby dingů v australských middenech, vrstvách mušlových schránek a dalších zbytků, které nejsou pouhými „odpadními haldami“, ale kulturně významnými místy, nejsou v archeologii jihovýchodní Austrálie novinkou. Přehledová studie publikovaná v roce 2023 v PLOS ONE dokládá, že záměrné pohřby dingů představují rozšířenou pozdně holocenní praxi.

Co dělá Garliho výjimečným, je nicméně to, co se dělo po pohřbu. Midden nad jeho kostrou nebyl statický. Mušlové schránky se na místo dostávaly postupně, v průběhu odhadem dalších pěti staletí. Barkindjští starší to interpretují jako rituální „krmení“ hrobu – praxi, která propojuje svět živých, mrtvých a krajinu, již Barkindji nazývají Country. Podle autorů studie jde o první archeologicky jasně doložený případ dlouhodobého rituálního doplňování zvířecího hrobu v middenu.

Společníci, ne mazlíčci

Vztah domorodých Australanů a dingů nebyl vztahem člověka a domácího psa v dnešním slova smyslu. Přehledová literatura popisuje odchyt divokých mláďat a jejich intenzivní socializaci; vznikali z nich takzvaní camp dingoes, kteří pomáhali při lovu, hlídali tábořiště, spali s lidmi a podle historických zpráv sloužili i jako „živé přikrývky“ v chladných nocích. Šlo ale pořád o divoké šelmy vyžadující ranou a důslednou socializaci, ne o plně domestikovaný druh.

Garli do tohoto obrazu zapadá. Nebyl divoký tulák, kterého někdo ze soucitu nakrmil. Byl součástí komunity, která ho po smrti uložila s péčí a respektem a pak se k jeho hrobu vracela po generace.

Paralely ze světa i z Čech

Nejsilnější světovou paralelou je pes z německého Bonn-Oberkasselu, starý přibližně 14 200 let. Analýza jeho kostry ukázala, že bez intenzivní lidské péče by nepřežil těžké onemocnění trvající několik týdnů. Garli je o třináct tisíc let mladší, ale přidává rozměr, který bonnský pes nemá: doklad vztahu, který nekončí smrtí zvířete.

I v české archeologii se téma zvláštního postavení psů řeší. Na Západočeské univerzitě běží projekt zaměřený na psy a vlky z gravettienského Předmostí, tedy z období před více než 25 tisíci lety. Miriam Nývltová Fišáková z ERCA se věnuje archeozoologickým analýzám vztahů lidí a zvířat a starší studie Beneše a Nývltové Fišákové mapuje „psí pohřby“ na sídlištích doby římské v Čechách. Otázka, proč lidé některá zvířata pohřbívali s péčí vyhrazenou blízkým, tedy není jen australská.