Sklady Javor: tři utajené bunkry v ČSSR, kde Sověti ukrývali stovky jaderných hlavic. Československá armáda sem vůbec neměla přístup

Československo postavilo a zaplatilo tři železobetonové sklady jaderné munice, do jejichž nitra nesměl vstoupit jediný český ani slovenský voják bez písemného souhlasu z Moskvy.

Foto: Edmundo Sáez - licence CC BY-SA 4.0

Příběh operace Javor není příběhem o bombách. Je to příběh o suverenitě, přesněji o její absenci. Mezi lety 1966 a 1969 vyrostly na třech pečlivě vybraných místech republiky objekty, které se na žádné mapě neobjevily, které místní úřady znaly jen pod falešnou legendou „speciálních kabelových komunikačních jednotek“ a o jejichž skutečném účelu vědělo v celém Československu pouhých jedenáct lidí. Stát je projektoval, financoval, zásoboval vodou, elektřinou i teplem. Klíče od technického jádra ale drželi sovětští důstojníci podřízení přímo generálnímu štábu v Moskvě.

Tři adresy, které neexistovaly

Každý ze skladů nesl krycí označení Javor a pořadové číslo. Javor 50 stál osm kilometrů jihovýchodně od Bíliny, v prostoru Červeného Újezdu u Lovosic. Javor 51 vyrostl dva a půl kilometru severně od Borovna-Míšova ve vojenském výcvikovém prostoru Jince v Brdech. Javor 52, nejmladší z trojice, ležel čtyři kilometry severně od Bělé pod Bezdězem na okraji tehdejšího VVP Ralsko.

Všechny tři měly totožnou koncepci: týlovou část, kde se odehrával běžný provoz (ubytování, zásobování, údržba), a technickou část se dvěma zapuštěnými železobetonovými sklady jaderné munice. Podle Vojenského historického ústavu odolávaly přetlaku 5 kg/cm² a k jejich zničení by byl potřeba přímý zásah jaderným nábojem o síle tří megatun. Areály obklopoval les, drátěný plot se senzory a zeď. Uvnitř existoval ještě zvláštní „S“ prostor s vlastní ostrahou. Vnější perimetr střežila sovětská jednotka, která paradoxně sama neměla znát skutečný účel objektu.

Stovky hlavic, nebo prázdné bunkry?

Formulace „stovky jaderných hlavic“ se v souvislosti s Javory opakuje často. Realita je složitější. Přesný počet hlavic uložených v konkrétním skladu v konkrétním roce není v žádném dostupném otevřeném prameni archivně doložen. Česká strana fyzickou přítomnost hlavic nikdy přímo nepotvrdila; po převzetí objektů v červnu 1990 naměřili specialisté chemického vojska normální radiační situaci bez přítomnosti radioaktivních látek.

Jenže nepřímých důkazů je řada a jsou silné. Historik Stanislav Polnar ve studii pro British Journal for Military History upozorňuje, že přítomnost hlavic lze dokazovat jen nepřímo, ale operační plán Československého frontu z roku 1989 počítal s nasazením 546 jaderných zbraní. Ještě výmluvnější je archivní zápis z tajné schůzky 25. května 1983, kde maršál Achromějev prohlásil, že hlavice pro plánované operativně-taktické rakety budou uloženy „na speciálních sovětských raketových základnách, které existují na čs. území“. Slovo „existují“, ne „budou existovat“. Sklady Javor tedy podle všeho nebyly prázdnou kulisou. Ale kolik hlavic v nich skutečně leželo a kdy, zůstává otevřenou otázkou. Přístup do ruských archivů je dodnes prakticky nemožný.

Suverenita na papíře

Nejpozoruhodnější na celé operaci není technika, ale smluvní architektura. Sklady formálně patřily československému státu, ale byly „dočasně předány“ sovětským jednotkám do výlučného užívání. Sovětská strana zajišťovala ochranu, údržbu, servis i případný výdej munice. Vstup do technické části vyžadoval písemný souhlas sovětského ministra obrany a náčelníka generálního štábu ozbrojených sil SSSR. Nikoli československého ministra. Nikoli československého prezidenta.

O existenci skladů věděl v polovině šedesátých let okruh jedenácti osob: prezident Novotný, premiér Lenárt a devět nejvyšších funkcionářů ministerstva obrany a generálního štábu. Když v roce 1983 Sověti rozhodli o rozmístění dalších nosičů na československém území, konkrétně 122. raketové brigády v Hranicích, informovali o tom Gustáva Husáka na tajné schůzce. Husák podle zápisu slíbil, že o detailech zatím nebude informovat celé vedení strany. Československo nebylo bezpečnostní pojistkou proti použití. Bylo kulisou.

Polnar k tomu dodává druhou rovinu: sovětská nedůvěra. Českoslovenští projektanti dostávali jen hrubé zadání, veškerá speciální technologie zůstala u Sovětů. Režim utajení byl absolutní; o věci se nesmělo psát, telefonovat, diskutovat jinak než osobně mezi prověřenými lidmi.

Československo nebylo výjimka

Javor nebyl lokální anomálií, ale součástí širší sovětské infrastruktury napříč východním blokem. V Polsku fungoval analogický program Visla se třemi hlavními sklady, krytými stejnou legendou spojovacích útvarů a podřízenými téže sovětské logice: hlavice zůstávají pod kontrolou Moskvy až do okamžiku válečného nasazení. V Maďarsku existovala nejméně jedna samostatná technická základna u Tótvázsony, určená pro maďarskou armádu i Jižní skupinu sovětských vojsk. Všude platil stejný princip: sdílení infrastruktury bez sdílení kontroly.

Co z Javorů zbylo

Ze sovětských skladů odešly speciální jednotky 26. února 1990. Československá armáda objekty převzala mezi červnem a koncem téhož roku. Pak začal druhý život.

• Javor 51 u Míšova v Brdech je dnes z trojice nejpřístupnější. V jednom z bunkrů provozuje Nadace Železná opona Atommuzeum, návštěvy jsou možné zpravidla o víkendech po předchozí domluvě.
• Javor 52 u Bělé pod Bezdězem přešel do správy ministerstva vnitra. Dnes je součástí zařízení pro zajištění cizinců a pobytového střediska Bělá-Jezová, běžně nepřístupná lokalita s omezeným vstupem.
• Javor 50 u Červeného Újezdu sloužil po roce 1990 jako azylové zařízení. Podle aktuálního investorského materiálu se areál přestavuje na rezidenční projekt „Senior Resort – Javor 50″.

Tři místa, kde stát na vlastním území platil, maskoval a servisoval objekty, do jejichž jádra nesměl. Na jednom z nich si dnes můžete projít bunkr. Na druhém stát zadržuje migranty. Na třetím developer staví byty pro seniory. Materiální stopa po ztrátě suverenity je v české krajině vidět dodnes, jen se za ni platí jinak.