Kanadská vláda odebrala paterčata rodičům a ukazovala je davům. Franco Diligenti proto svých pět dětí s pomocí lékaře ukryl

Tři miliony lidí prošly observatoří, aby se podívaly na pět holčiček za sklem. O devět let později udělal na druhém konci Ameriky jiný otec pravý opak.

Foto: Picryl

28. května 1934 se v dřevěném domě v Corbeilu v kanadském Ontariu narodilo pět identických dívek: Yvonne, Annette, Cécile, Émilie a Marie Dionneovy. Porodní lékař Allan Roy Dafoe je udržel naživu pomocí koše s teplou vodou a trochou kapek rumu. Přežití všech pěti bylo medicínský zázrak. To, co následovalo, už zázrak nebylo. Otec Oliva Dionne, farmář s devíti dalšími dětmi a prázdnou kapsou, podepsal krátce po porodu smlouvu s promotéry chicagské světové výstavy. Když se ji pokusil vzít zpět, Ontario zasáhlo a děti převzal stát.

Zákon šitý na míru pěti holčičkám

Provincie nejprve ustavila poručnictví nad paterčaty s odůvodněním, že je chrání před vykořisťováním. Pak přijala zvláštní zákon, který z nich udělal svěřenkyně Ontaria. A v roce 1937 federální Kanada přidala další vrstvu: zákon, který poručníkům svěřil nejen péči o děti, ale i ochranné známky „Quins“, „Quints“, „Quintuplets“ a „Cinq Jumelles“. Stát tedy nechránil jen pět dívek. Chránil i značku, kterou z nich vytvořil.

Naproti rodnému domu vyrostl areál, jemuž se začalo říkat Quintland. Uvnitř stála observatoř, prosklená budova, kde návštěvníci procházeli koridorem a pozorovali děti při hře. Několikrát denně, naprosto každý den. Kolem vyrostly suvenýrové obchody, benzinové pumpy, restaurace. Ontario v polovině třicátých let uvádělo Quintland jako svou největší turistickou atrakci, nad Niagarskými vodopády. Mezi lety 1934 a 1943 areálem prošly podle odhadů asi tři miliony lidí.

Pět dětí jako zboží k prodeji

Dívky mezitím žily odděleně od rodiny, pod dohledem poručníků a doktora Dafoe, který se sám stal celebritou. Jejich svěřenecký fond, do nějž plynuly příjmy z reklam a licencí, financoval i provoz samotné atrakce. Když se rodiče po letech soudních sporů domohli návratu dětí domů, bylo pozdě na normální sourozenecké vztahy. Dívky se vrátily do rodiny, kterou neznaly, k sourozencům, kteří je vnímali jako vetřelce.

V otevřeném dopise z roku 1997, adresovaném rodičům nově narozených amerických sedmerčat, tři přeživší sestry napsaly: „Náš život byl zničen.“ Popsaly také Quintland jako místo, kde byly „ukazovány jako kuriozita“. Cécile Dionneová později použila slovo zoo. Émilie zemřela v roce 1954, Marie v roce 1970. Annette, Cécile a Yvonne dosáhly v roce 1998 narovnání s ontarijskou vládou ve výši čtyř milionů kanadských dolarů, zhruba 70 milionů korun v tehdejším kurzu. Peníze nicméně přišly pozdě a nestačily vyvážit to, co jim stát vzal.

Muž, který znal kanadský příběh

15. července 1943, devět let po narození Dionneových, porodila v Buenos Aires Ana María Aversano pět dětí: Franca, Maríu Fernandu, Carlose Alberta, Maríu Esther a Maríu Cristinu. Jejich otec Franco Diligenti, zámožný průmyslník italského původu, věděl přesně, co se stalo v Ontariu. A rozhodl se udělat pravý opak.

Porod proběhl v soukromí, mimo veřejnou nemocnici. Vedla ho porodní asistentka Angela Delfino de Domínguez, která se zavázala mlčenlivostí. Diligenti pak nechal děti zapsat do civilního registru v různých časech a na různých úřadech – záměrně, aby žádný úředník neviděl pět novorozenců najednou. Část narození zpočátku vůbec neohlásil. Tajemství ale vydrželo jen osm měsíců.

Prolomila ho novinářka Leila Drew z Buenos Aires Herald. Tu na stopu přivedly sousedské řeči o neobvykle vysoké spotřebě mléka v Diligentiho domácnosti a o tom, že v místní lékárně někdo opakovaně váží děti ve várkách. Po odhalení čelila rodina i Angela Delfino vyšetřování kvůli manipulaci s matrikami. Zdravotnice u výslechu potvrdila, že cílem rodičů bylo vyhnout se publicitě, ne porušit zákon.

Ochrana, která zúžila svět

Diligenti své děti před Quintlandem ochránil. Žádná observatoř, žádné suvenýry, žádný svěřenecký fond řízený státem. Jenže jeho ochrana měla vlastní cenu. Když děti dospívaly, rozeslal je do oddělených internátních škol. Vídaly se jen o prázdninách. María Esther později řekla, že otec nechtěl, aby fungovaly „v bloku“, aby je svět nevnímal jako atrakci, ale jako pět samostatných lidí. Záměr byl pochopitelný. Výsledek méně: pět sourozenců, kteří spolu nevyrůstali.

V roce 1958 americký TIME psal o patnáctinách Diligentiových jako o dětech, které žijí rozptýleně a střeží si soukromí. V roce 2013 slavily sedmdesátiny v tichosti, s vlastními rodinami, mimo velkou publicitu. Žádná z nich nepotřebovala psát otevřený dopis o zničeném životě. Ale žádná z nich také neměla normální dětství, jen jinak deformované.

Dvě strany téže mince

Evropa zná vlastní verze státního zásahu do rodin. Ve Švýcarsku probíhala od roku 1926 akce „Kinder der Landstrasse“, při níž stát systematicky odebíral děti jenišským rodinám a přerušoval kontakt s rodiči; dnes to švýcarská vláda uznává jako pronásledování. Ve frankistickém Španělsku šlo o desítky tisíc dětí odebraných politickým odpůrcům režimu. V poválečném Československu stát chápal výchovu jako nástroj ideologického formování a perzekuce dopadala i na děti „třídních nepřátel“. Přímý komerční ekvivalent Quintlandu se v českých dějinách nenašel, ale princip, že dospělí rozhodují o dětech podle vlastních zájmů a nazývají to ochranou, je univerzální.