V poušti Nazca leží stovky neznámých kreseb. Umělá inteligence je pomohla najít

Čtyři sta padesát čtverečních kilometrů pouště pokrytých obrazci, které dávají smysl teprve z ptačí perspektivy. Jenže jejich tvůrci žili dva tisíce let před prvním letadlem.

Foto: Diego Delso - licence CC BY-SA 4.0

Na jihu Peru, v suchém povodí řeky Rio Grande de Nasca, leží krajina, která se vzpírá intuici. Kolibřík s rozpětím přes šedesát metrů. Pavouk, kondor, opice. Přímky táhnoucí se několik kilometrů. Trojúhelníky a spirály tak velké, že z úrovně země vypadají jako náhodné pruhy v kamení. Teprve z výšky se složí v přesné tvary. Právě proto se kolem linií Nazca už sto let točí jedna otázka: proč by někdo kreslil obrazce pro oči, které neexistovaly? Odpověď je překvapivě prostá, a zároveň složitější, než by se zdálo.

Kolíky, provazy a tisíc párů rukou

Záhada Nazky nespočívá v tom, jak geoglyfy vznikly. Technika je dobře popsaná a nevyžadovala nic, co by kultury Paracas a Nazca (zhruba 500 př. n. l. až 500 n. l.) neměly k dispozici. Povrch pouštní planiny pokrývá vrstva tmavě zvětralých kamenů. Stačilo je systematicky odhrnout a pod nimi se odkryl světlejší podklad, kontrast viditelný na kilometry. Přímé linie se vytyčovaly kolíky a napnutými provazy, křivky se rozdělovaly na krátké úseky. Jak uvádí Smarthistory, k tvorbě nebyly potřeba složité technologie, šlo o organizovanou práci a jednoduché zaměřovací postupy.

Důležité je oddělit dvě věci: „viditelné z výšky“ neznamená „nevyrobitelné bez letu“. Velký obrazec lze nakreslit po částech na zemi a výsledek bude geometricky přesný. Problém není řemeslo. Problém je účel.

Dvě skupiny obrazců, dvě různé funkce

Právě tady přichází posun, který přinesl rok 2024. Tým japonské Univerzity Jamagata a IBM Research nasadil na letecké snímky pouště umělou inteligenci schopnou pracovat i s malým množstvím trénovacích dat. Výsledek, publikovaný v prestižním časopise PNAS, překonal očekávání: AI vytipovala 1 309 kandidátních míst, terénní průzkum pak během šesti měsíců potvrdil 303 dosud neznámých figurálních geoglyfů. Šlo o zhruba šestnáctinásobné zrychlení tempa objevů.

Klíčový poznatek ale není počet. Je to rozlišení dvou typů:

• Velké lineární geoglyfy — zvířecí motivy vytvořené jednou nepřerušenou linií, viditelné skutečně jen z výšky. Podle studie pravděpodobně souvisely s komunitními rituály, při nichž se po liniích možná i procesně kráčelo.
• Menší reliéfní geoglyfy — motivy domestikovaných zvířat, lidských postav i useknutých hlav, umístěné podél klikatých stezek. Tyto obrazce mohly fungovat jako značky či sdělení pro malé skupiny pohybující se krajinou. Byly „čitelné“ při pohybu po zemi, ne z nebe.

Jinými slovy: ne všechny kresby v Nazce byly určeny pro pohled shora. Část z nich dávala smysl právě chodci, který se krajinou pohyboval pěšky. Otázka „proč kreslili něco, co je vidět jen z letadla“ tak dostává přesnější podobu: různé obrazce měly různé publikum a různý účel.

Proč to přežilo dva tisíce let

Extrémní sucho. To je celá odpověď, a zároveň důvod, proč právě tady a ne jinde, vznikla tak rozsáhlá galerie. Oblast patří k nejsušším na planetě, srážky jsou minimální, vítr slabý, vegetace prakticky žádná. Jednou odhrnuté kameny prostě zůstaly ležet stranou. Podle UNESCO jde o soubor geoglyfů bez konkurence v rozsahu, rozměrech, rozmanitosti a kontinuitě; chráněné území má přes 75 000 hektarů.

Jenže právě to, co kresby uchovalo, je dnes ohrožuje. Klimatické změny přinášejí do oblasti přívalové deště, které dříve nepřicházely. V únoru 2025 peruánský ministr kultury po kontrole lokality uvedl, že po deštích nezjistil „velké poškození“, ale zdůraznil nutnost čištění a údržby. Kolem vymezení ochranné rezervy navíc probíhá politický spor: na konci května 2025 ministerstvo oznámilo zmenšení chráněného území na 3 236 km², aby ho o deset dní později částečně vzalo zpět a ponechalo v platnosti starší obvod 5 633 km² do další debaty. Věda objevuje stovky nových obrazců a byrokracie teprve řeší, jak velký kus pouště vlastně chránit.

Jak se tam podívat vlastníma očima

Nazca není expedice do nepřístupného terénu. Z Limy se dá do města Nazca dojet autobusem nebo doletět, odkud jsou to tři kilometry po Panamerické dálnici na aerodrom María Reiche. Odtud startují malá letadla na okružní let nad liniemi; podle oficiálního turistického inventáře trvá přelet 55 minut a pokrývá trasu 180 kilometrů. Za špatného počasí se lety ruší, takže se vyplatí počítat s rezervním dnem.

Kdo nechce nebo nemůže létat, má alternativu: dvacetimetrová vyhlídková věž u kilometru 424 Panamerikány, otevřená v roce 2020, nabízí pohled na tři emblémové motivy, strom, ruku (nebo žábu, jak ji interpretují někteří badatelé) a ještěrku. Není to totéž jako přelet, ale i ze země je patrné, s jakou přesností neznámí tvůrci pracovali.

Ze studie z roku 2024 zbývá prověřit dalších 968 kandidátních lokalit. V pampě může ležet přes tisíc reliéfních geoglyfů podél více než sta stezek. Nazca není vyřešená záhada, je to krajina, která se teprve začíná číst.