Případ Jacka Rozparovače zůstává symbolem nevyřešených zločinů. Celá legenda ale možná vznikla v redakci

Pět mrtvých žen, žádný odsouzený pachatel a 138 let spekulací. Případ z londýnského East Endu přežil díky tomu, co po něm zůstalo: příliš málo důkazů a příliš silný příběh.

Foto: Picryl

Poslední den srpna 1888 našli v Buck’s Row ve Whitechapelu tělo Mary Ann Nicholsové. Do 9. listopadu přibyly čtyři další oběti: Annie Chapmanová, Elizabeth Strideová, Catherine Eddowesová a Mary Jane Kellyová. Pět žen, které dnes kriminalisté označují jako „kanonickou pětici“. Policie vyslechla tisíce lidí, dostala stovky dopisů a neobžalovala nikoho. Případ se nikdy neuzavřel. A právě ta neuzavřenost z něj udělala něco víc než zločin, udělala z něj symbol.

Ulice, tisk a nedokonalá policie

Whitechapel roku 1888 nebyl jen čtvrť. Byl to koncentrát všeho, co viktoriánský Londýn nedokázal vyřešit: chudoba, přelidnění, imigrace, alkoholismus, násilí na ženách. Podle London Museum žilo v East Endu přes milion lidí v podmínkách, které střední třída na západě města odmítala vidět. Vraždy ji donutily podívat se.

Transatlantický telegrafní kabel udělal z lokální kriminální kauzy mezinárodní senzaci. Noviny v New Yorku, Paříži i Berlíně přetiskovaly zprávy z Londýna během hodin. Vznikl první skutečně globální zločinecký příběh, a s ním i přezdívka. Dopis podepsaný „Jack the Ripper“, doručený agentuře Central News 27. září 1888, dal neznámému vrahovi jméno, které zná celý svět. Jenže podle bývalého hlavního inspektora Johna Littlechilda, který o tom psal v dopise z roku 1913, na Scotland Yardu panovala víra, že dopis vyrobil novinář. Legenda tedy možná nevznikla na ulici ani u vraha. Vznikla v redakci.

Proč policie selhala, a proč to nebyla jedna chyba

Detektivní oddělení Metropolitan Police existovalo v roce 1888 necelých padesát let. Daktyloskopie se v Británii začala používat až po přelomu století, o analýze DNA nemohlo být řeči. Vyšetřovatelé pracovali s výslechy, obchůzkami a svědeckými výpověďmi ve čtvrti, kde se lidé policie báli víc než vraha.

K systémovým limitům se přidaly konkrétní ztráty důkazů. Komisař Charles Warren nechal smazat nápis nalezený v průchodu na Goulston Street poblíž kusu zástěry Catherine Eddowesové, dřív než ho kdokoli vyfotografoval. Důvod? Obava z protižidovských nepokojů, protože text zmiňoval „Juwes“. Šlo o pragmatické rozhodnutí, ne o krytí vraha. Ale stopa zmizela. Navíc vražda Eddowesové v Mitre Square spadala pod City of London Police, zatímco zbytek případu řešila Metropolitan Police. Dva sbory, dvě jurisdikce, jedna kauza.

Macnaghtenovo memorandum z roku 1894 jmenovalo tři hlavní podezřelé: advokáta M. J. Druitta, polského přistěhovalce Aarona Kosminského a ruského lékaře Michaela Ostroga. Proti žádnému neexistoval důkaz, který by unesl obžalobu. Šlo o směs indicií, psychologických dojmů a pozdních memoárů.

DNA, která měla vše vyřešit, a nevyřešila

V březnu 2019 publikoval Journal of Forensic Sciences studii, která pracovala s mitochondriální DNA ze šálu údajně spojeného s Catherine Eddowesovou. Výsledky ukazovaly na Aarona Kosminského. Média po celém světě psala o „rozluštění záhady“.

Jenže 12. srpna 2024 vydal tentýž časopis k původní studii takzvané expression of concern, formální upozornění, že po stížnostech nebylo možné znovu prověřit původní surová data a sporné závěry zůstaly neověřené. Šál navíc neměl spolehlivě doložený řetězec vlastnictví sahající do roku 1888. Prakticky řečeno: věda zatím nedodala to, co případ potřebuje, nekontaminovaný, provenienčně doložený vzorek a reprodukovatelný výsledek.

Oběti, které zmizely za legendou

Dobový tisk i pozdější popkultura označovaly všech pět žen jako prostitutky. Historička Hallie Rubenholdová ve své knize Pět životů ukázala, že u čtyř z nich je toto označení přinejmenším sporné; prokazatelně v sexbyznysu pracovala v době vraždy pouze Mary Jane Kellyová. Ostatní byly ženy žijící v chudobě, často bez domova, které viktoriánská společnost automaticky zařadila do jediné kategorie.

Tento posun je důležitý nejen historicky. Ukazuje, že případ Jacka Rozparovače není jen detektivní záhada, ale i zrcadlo předsudků vůči ženám, chudým a přistěhovalcům. Antisemitské nálady ve Whitechapelu byly tak silné, že Warren raději zničil stopu, než riskoval pogrom.

Proč nás to stále zajímá

Česká paralela existuje: případ Otýlie Vranské z roku 1933, rozřezané tělo v kufrech, desetiletí bez uzavření, pozdější pokusy o nové čtení spisu. Rozdíl je v měřítku: Vranská zůstala českou kauzou, Rozparovač se stal globálním archetypem. Ne proto, že měl nejvíc obětí (Ted Bundy jich má nejméně třicet, Pedro López přes tři sta), ale proto, že zůstal bez tváře. Neznámý pachatel v reálných ulicích reálné bídy, jehož jméno možná vymyslel novinář.

Pokud by se někdy měla pravda odhalit, musel by se objevit nový, věrohodně uchovaný primární materiál: dopis, biologická stopa, policejní dokument. Dosavadní pokusy tuto laťku nesplnily. Jack Rozparovač tak zůstává tím, čím se stal už na podzim 1888: první moderní zločin, který společně vytvořila ulice, tisk i nedokonalá policie.