Mozartovo Requiem vznikalo za nejasných okolností a dodnes živí legendy o skladatelově konci

Anonymní objednavatel, smrt uprostřed práce a žák, který dílo dotáhl do konce. Tři ingredience, z nichž se rodí mýtus trvající přes dvě stě let.

Foto: Picryl

Na podzim 1791 přijal Mozart zakázku na zádušní mši od neznámého posla. Objednavatelem byl hrabě Franz von Walsegg, šlechtic se zvykem nechávat si psát hudbu anonymně a poté ji uvádět pod vlastním jménem. Mozart se o totožnosti patrona zřejmě nedozvěděl. Pracoval na partituře nemocen, a když 5. prosince 1791 zemřel, zůstalo po něm torzo. Už během několika týdnů se kolem nedokončeného Requiem začaly kupit příběhy o šedém poslu, o skladateli píšícím vlastní pohřební hudbu, o otravě. Legendu pak v následujících letech zesílily vzpomínky Mozartovy vdovy Constanze i biografické texty Niemetschka a Rochlitze.

Co je doložené a co vyprávění

Základní fakta o vzniku zakázky jsou dnes jasná. Walseggovu identitu odhalilo pozdější svědectví Antona Herzoga i dochovaná opisovaná partitura s hraběcím jménem. Premiéra celého díla se odehrála 14. prosince 1793 ve Wiener Neustadt, pod Walseggovým jménem. Ještě dříve, 10. prosince 1791, zazněl fragment Requiem při zádušní mši za Mozarta v kostele sv. Michala ve Vídni.

Co naopak stojí na vratkých základech, jsou vyprávění o Mozartových posledních hodinách: diktování z lůžka, vědomí blížící se smrti, vzkaz ze záhrobí. Tyto obrazy pocházejí z pramenů sepsaných roky po události a částečně účelově. Constanze potřebovala dílo prodat jako hotové, zatímco Walsegg potřeboval utajit původ. Obě strany měly důvod příběh tvarovat.

Kde končí Mozart a začíná Süssmayr

Mozartův autograf pokrývá Introitus a Kyrie kompletně. Od Dies irae po Hostias zapsal vokální hlasy, basovou linku a náznaky instrumentace. V Lacrimose se jeho rukopis zastavuje po prvních taktech, tradice říká osmi. Zbytek je dílem žáka Franze Xavera Süssmayra, který v dopise nakladatelství Breitkopf & Härtel z roku 1800 sám označil Sanctus, Benedictus a Agnus Dei jako zcela vlastní práci. Závěrečné Communio přebírá hudbu z Introitu; zda na Mozartův pokyn, nebo z Süssmayrova rozhodnutí, prameny jednoznačně neříkají.

Právě tato hranice je jádrem sporu, který trvá dodnes. Nejde o to, zda Requiem existuje, ale kolik z něj je skutečně Mozart.

Moderní pokusy o nápravu

Süssmayrova verze zůstala standardem koncertní praxe téměř dvě století. Ve 20. století přišly alternativy. Franz Beyer provedl nejméně invazivní retuše orchestrace, opravil zjevné chyby, ale strukturu nechal. Robert Levin zašel dál: přepracoval fugy Hosanna, doplnil fugu Amen na základě Mozartovy skici a aktivněji zasáhl do instrumentace. Podle kritického komentáře Neue Mozart-Ausgabe žádná z verzí nemůže být definitivní, protože rozsah Mozartových ústních instrukcí Süssmayrovi zůstává neověřitelný.

Proč záhada přežívá

Tajemství Requiem nedrží chybějící fakta, ta jsou z velké části dohledaná. Drží ho povaha pramenů: pozdní, částečně účelové, vzájemně si odporující. A drží ho síla obrazu umírajícího génia, který píše hudbu pro vlastní rakev. Je to příběh, který chceme slyšet. A právě proto mu tak snadno věříme.