7 099 mincí v jedné jámě u Jevíčka. Divoká zvěř rozryla zem a odkryla poklad za 10 milionů Kč

V červenci 2020 si muž na rozryté louce u Vysoké u Jevíčka všiml stříbrného lesku v hlíně. Sebral 227 mincí, a ještě ten den zavolal do muzea.

Foto: PxHere

Ten telefonát změnil všechno. Ne proto, že by bez něj mince zmizely, zmizely by tak jako tak, rozvlečené po polích a sběratelských burzách. Změnil to, co z nich dnes víme. Záchranný archeologický výzkum, který následoval, odkryl dvě keramické nádoby a celkem 7 099 mincí ze 17. století. Soubor, jehož kulturně-historická hodnota se odhaduje na více než deset milionů korun, je dnes největším známým mincovním depotem ze 17. století z území Moravy. A právě proto, že nálezce nezaváhal a ohlásil nález Regionálnímu muzeu v Litomyšli, zůstal zachován nálezový kontext, tedy to, co z hromady kovu dělá historický pramen.

Rozrytá louka a 227 mincí na povrchu

Naleziště leží severně od dnešní obce Vysoká u Jevíčka, v trati Za skálami. Podle historických map šlo o nezastavěný prostor u polních cest, patrně na území někdejšího biskupického panství. 8. července 2020 tudy procházel muž, který si všiml rozryté zeminy. Veřejné zdroje potvrzují, že povrch narušila divoká zvěř, konkrétní druh zvířete ale nikdo neupřesnil. Mohlo jít o divočáka, jezevce, liščí noru. Jisté je jen to, že zvíře udělalo práci, kterou by jinak musel zastat archeologický rýč.

Na povrchu leželo 227 mincí. Nálezce je posbíral, ale místo aby je strčil do kapsy a mlčel, kontaktoval litomyšlské muzeum. Následný záchranný výzkum odhalil dvě hlavní koncentrace mincí ve zbytcích keramických nádob a další kusy rozptýlené v širší ploše. Konečný soupis: 7 099 kusů, z toho dvanáct zlatých a tisíce stříbrných ražeb.

Co se skrývalo v keramických nádobách

Depot není jednorázově ukrytá hotovost. Odborný výklad autorek katalogu, numismatičky Dagmar Grossmannové a archeoložky Jany Němcové, mluví o dlouhodobém střádání, které začalo ve dvacátých letech 17. století a skončilo nejpozději roku 1671. Někdo sem po desetiletí nosil peníze a ukládal je do země. Kdo to byl, už dnes zjistit nepůjde. Pravděpodobně šlo o majetnější osobu nebo rodinu z okolí.

Složení souboru přitom vypovídá o tehdejším peněžním oběhu víc než leckterý archivní dokument:

• Nejčetnější ražby jsou tříkrejcary, drobná mince každodenního obchodu.
• Dukáty a tolary se v depotu vyskytují vzácně, protože běžný člověk se s nimi setkával málokdy. Byly to „velké peníze“ pro větší obchody a úspory.
• Kiprové mince z roku 1622, ražené mincovním konsorciem, dokládají inflační krizi počátku třicetileté války; šlo o záměrně znehodnocené ražby se sníženým obsahem stříbra.
• Půltolar sedmihradského knížete Gabriela Bethlena z roku 1628, ražený v Košicích, ukazuje široký geografický záběr oběhu.
• Soukromé ražby Albrechta z Valdštejna připomínají dobu, kdy mincovní právo nepatřilo jen panovníkovi, ale i šlechtickým a církevním držitelům.

Depot tak zachycuje peněžní prostředí, v němž vedle sebe obíhaly panovnické, rodové, biskupské i krizově znehodnocené ražby. Svět méně jednotný a mnohem nejistější, než si dnes představujeme.

Odměna, která nebyla nálezným

Mediálně uváděná hodnota přes deset milionů korun je odhad kulturně-historické a sběratelské ceny souboru. Přesný znalecký rozpad této částky nebyl veřejně publikován. A právě tady začíná zajímavý právní příběh.

Nálezce dostal od Pardubického kraje 560 tisíc korun. Na první pohled to vypadá jako standardních deset procent z odhadní ceny, jenže tak to nebylo. Zákon o státní památkové péči u archeologických nálezů z drahých kovů počítá odměnu primárně z hodnoty materiálu, nikoli z kulturně-historického významu. Stříbrná hodnota sedmi tisíc převážně drobných mincí by přitom byla řádově nižší než deset milionů. Kraj proto veřejně přiznal, že zákonný výpočet by byl „demotivační“, a 560 tisíc korun vyplatil jako mimořádný dar. Šlo o vědomé politické rozhodnutí: odměnit poctivost tak, aby příští nálezce neměl důvod váhat.

Podle nás je to klíčový detail celého příběhu. Bez něj by debata o pokladu skončila u čísla 7 099. S ním začíná u otázky, jak stát motivuje lidi, aby zachovali to, co má hodnotu pro všechny.

Co dělat, když v hlíně zahlédnete minci

Případ z Vysoké je učebnicový příklad správného postupu. Pro každého, kdo by se ocitl v podobné situaci, platí jasná pravidla:

• Nevykopávat, neroznášet. Nález i naleziště ponechat beze změny.
• Oznámit nejpozději druhý den Archeologickému ústavu, nejbližšímu muzeu nebo přes obec.
• Počkat minimálně pět pracovních dnů, než místo prohlédnou odborníci.
• Do jednoho roku písemně požádat krajský úřad o odměnu.

Kdo oznamovací povinnost poruší, přijde nejen o nárok na legální odměnu, ale může také čelit právním následkům. A hlavně nenávratně zničí nálezový kontext, tedy právě to, co z jednotlivých mincí skládá příběh.

Poklad dnes: katalog místo vitríny

V roce 2022 proběhla krátkodobá výstava v Regionálním muzeu v Litomyšli, poté mince putovaly do Moravského zemského muzea v Brně k odbornému zpracování. Výsledkem je rozsáhlý katalog o 480 stranách, vydaný v roce 2024. V aktuálním kalendáři výstav litomyšlského muzea pro rok 2026 poklad nefiguruje; zda je dnes někde stále přístupný veřejnosti, se nám nepodařilo ověřit.