U Moravské Třebové stál tábor, kde nacisté zahubili stovky miminek. Příčinou smrti nebyla nemoc, ale oklamané matky

Čtvrt litru mléka denně pro novorozence, dva kilogramy chleba pro šest matek. V Dětřichově u Moravské Třebové fungoval od roku 1943 porodní tábor, kde děti neumíraly navzdory systému, ale umíraly uvnitř něj.

Foto: Picryl

Baráky původně postavené pro dělníky plánované dálnice Vratislav–Vídeň stály na konci války prázdné. Dálnice se na tamním úseku nikdy nezačala stavět, projekt byl v dubnu 1942 ukončen. O rok později, v srpnu 1943, dorazil do opuštěného areálu transport asi padesáti těhotných nuceně nasazených žen a dvaceti pěti kojenců ze sousedního porodního tábora v Rozstání. Tím začal příběh jednoho z nejméně známých míst nacistického teroru na českém území, místa, kde se rodily děti proto, aby mohly být systematicky zanedbávány k smrti.

Továrna na pracovní sílu, ne na děti

Dětřichovský tábor nebyl výsledkem lokální krutosti jednoho velitele. Zapadal do širší nacistické sítě porodních a dětských zařízení pro nuceně nasazené ženy z Polska, Ukrajiny, Běloruska a dalších okupovaných území Sovětského svazu. Logika celého systému byla prostá a chladná: Říše potřebovala pracovní sílu matek. Děti ji zajímaly jen tehdy, pokud prošly rasovým sítem, ty „vhodné“ měly být poněmčeny. Ostatní byly přítěží.

V praxi to znamenalo, že ženy se po porodu vracely do práce už po jednom až třech týdnech. Pokud zaměstnavatel, zpravidla sudetský sedlák, dítě na hospodářství nechtěl, matka ho musela nechat v táborovém dětském oddělení. Tam novorozence čekaly příděly, které podle odborné studie Alfonse Adama v časopise Paměť a dějiny odpovídaly spíš pomalému umírání než výživě: čtvrt litru mléka denně, minimální lékařská péče, žádná hygienická infrastruktura hodná toho jména.

Marie Popovová, jedna z nuceně nasazených žen, po návratu na statek musela v táboře nechat jedno ze svých dvojčat. Jiná svědkyně popsala děti jako zubožené, bez péče, s každodenními úmrtími novorozenců. Nejde o izolované vzpomínky, jde o opakující se vzorec v dochovaných výpovědích.

Čísla, která se dodnes rozcházejí

Přesný počet obětí Dětřichova zůstává otevřenou otázkou. Oficiální matriční zápisy, s nimiž pracuje databáze Památníku Terezín, uvádějí 88 mrtvých dětí z 243 porodů. Pozdější archivní syntéza ve sborníku Archivu bezpečnostních složek ale dospěla k výrazně vyšším číslům: 206 mrtvých z 636 novorozenců. Při exhumacích bylo nalezeno 76 až 120 hrobů.

Proč takový rozptyl? Válečná dokumentace se téměř nedochovala. Část porodů a úmrtí nebyla do matrik vůbec zapsána. A poválečné vyšetřování, které mohlo mezery zaplnit, skončilo bez soudu. První velitel tábora Franz Steiger po válce připustil, že za jeho vedení zemřelo čtyřicet až padesát kojenců, a pak byl vyhoštěn do Německa. Úřední lékař Franz Tuppy z Moravské Třebové, vedoucí dětského oddělení Marie Olbertová, druhý velitel Oskar Fränzl; nikdo z nich nebyl postaven před soud.

Legenda o „Herodesovi“ a hranice doložitelného

Kolem Dětřichova postupně narostly příběhy o lékaři přezdívaném „nacistický Herodes“, který měl na matkách a dětech provádět medicínské pokusy. Odborná studie Alfonse Adama však výslovně uvádí, že existence takové postavy se nedá prokázat. Souhrnná zpráva StB nenašla důkazy o medicínských experimentech v táboře.

To neznamená, že realita byla méně děsivá, jen že její hrůza spočívala jinde než v jednotlivých sadistických aktech. Spočívala v systému. V centrálně nastaveném modelu, kde příděly, personální obsazení a logistika oddělování dětí od matek fungovaly jako tiché nástroje smrti. Část poválečných výpovědí táborového personálu vinu relativizovala a tvrdila, že příděly byly na papíře dostatečné. Matky záměrně klamali a tvrdili jim, že takové porce výživy dětem stačí. Právě proto je přesnější mluvit o záměrně nastaveném systému zanedbání a podvýživy než o jednotlivých neprokázaných vražedných činech.

Dětřichov nebyl výjimkou v principu. Studie srovnává tamní poměry s podobným zařízením ve Spital am Pyhrn v Rakousku, kde byly děti rovněž podvyživené a ani úřady si neujasnily, zda „mají žít, nebo ne“. Šlo o tentýž model, aplikovaný na desítkách míst napříč Říší.

Zapomenuté místo, pozdní paměť

Do širšího povědomí se příběh Dětřichova dostal až článkem v časopise Vlasta v květnu 1972, a pak znovu rychle zapadl. Kombinace periferní sudetské polohy, slabé dokumentace a absence velkého procesu vysvětluje, proč o tomto místě většina Čechů nikdy neslyšela.

Dnes tábor připomíná pamětní deska z roku 1985, rekonstruovaná v roce 2008, a nedaleko stojící památník na lesním hřbitově z roku 1955, kde jsou oběti pohřbeny. Od roku 1976 se každoročně 8. května koná Dětřichovský memoriál, vzpomínkový běh z místa bývalého tábora do Moravské Třebové.

Při osvobození 9. května 1945 žilo v dětském oddělení asi třicet dětí. Matky, které se přihlásily, si je vyzvedly. Ty, které se nepřihlásily, nebo už nemohly, zanechaly děti v péči ošetřovatelského personálu, který je repatrioval. Třicet přeživších z možná více než šesti set narozených.

Dětřichov nebyl nehoda v nouzi ani exces jednoho velitele. Byl logisticky i ideologicky funkční součástí systému, který děti nuceně nasazených žen nepovažoval za lidské bytosti hodné péče, pokud neprošly rasovým sítem. Ta čtvrtlitrovka mléka denně nebyla selhání zásobování. Byla to norma.